I.ÚS 3459/18

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník se v řízení před obecnými soudy domáhal po stěžovateli vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání svých pozemků stěžovatelem skrze pozemní komunikace na nich umístěné. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 24. 3. 2017, č. j. 42 C 124/2014-259, žalobě vyhověl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku částku 1 279 389 Kč s příslušenstvím (výrok I.), v části týkající se částky 371 434,88 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.) i státu (výroky IV. a V.). Učinil tak po kasaci svého v pořadí prvního (zamítavého) rozhodnutí ze strany Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 11. 5. 2015, č. j. 53 Co 18/2015-104; proti němu podané dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, č. j. 28 Cdo 4228/2015-140, odmítnuto. Zmíněné rozhodnutí obvodního soudu ze dne 24. 3. 2017 odvolací soud svým rozsudkem ze dne 23. 11. 2017, č. j. 53 Co 223/2017-356, ve znění opravných usnesení, ve výrocích ve věci samé potvrdil, změnu doznaly toliko výroky o náhradě nákladů řízení. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. srpna 2018, č. j. 28 Cdo 1551/2018-389, pro nepřípustnost odmítl a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.

Proti rozhodnutím v záhlaví uvedených soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatel rekapituluje předchozí průběh řízení. Popisuje nabytí předmětných pozemků do vlastnictví vedlejšího účastníka a rovněž svoji snahu o jejich získání. V rámci dražby pozemků byl přeplacen vedlejším účastníkem o částku nepatrně vyšší, než jakou mohl na základě usnesení zastupitelstva disponovat. Stěžovateli byly pozemky poté vedlejším účastníkem nabídnuty k odkupu za cenu mnohonásobně vyšší, rovněž s požadavkem na úhradu bezdůvodného obohacení ve výši žalované částky.

Stěžovatel má za to, že postup vedlejšího účastníka byl spekulativní, neboť pokud pozemky za daných okolností odkoupil, musel tak od počátku činit s jasným vědomím toho, že o ně později právě stěžovatel projeví zájem. Předmětné pozemky s ohledem na jejich takřka nulovou praktickou hodnotu vzhledem k možnostem jejich využití a charakteru zastavěnosti, nemohly mít dle stěžovatele pro běžného uživatele jinou hodnotu než ryze spekulativní. Stěžovatel má za to, že jediný legitimní důvod jejich koupě měl toliko on, spočívající v konsolidaci vlastnických práv jak k pozemkům, tak ke stavbě, za účelem řádného plnění samosprávných úkolů, totiž k zajištění dopravní obslužnosti pro obyvatele hlavního města Prahy.

Stěžovatel pak tvrdí, že pokud někdo spekulativně nabude vlastnictví již s tím úmyslem, že jej prodá jedinému legitimně očekávanému zájemci, notabene sám mu je ještě k odkupu cíleně nabídne, ovšem za částku daleko vyšší, než kterou sám investoval, pak jedná v rozporu s dobrými mravy. Podstatou pro takové posouzení pak dle stěžovatele zůstává jedinečnost povahy pozemků a jedinečnost oprávněného zájemce, tedy stěžovatele. Z tohoto důvodu pak musí být zpochybněn celý uplatňovaný nárok vedlejšího účastníka na zaplacení částky bezdůvodného obohacení. Městský soud a Nejvyšší soud se nezabývaly rozhodnými okolnostmi případu spočívajícími v jeho historii a ani hlavní podstatou jednání vedlejšího účastníka. Opomenuly nosnou argumentaci stěžovatele, nehodnotily kauzu jako celek. Svou argumentaci pak stěžovatel podpořil odkazem na judikaturu Ústavního soudu, jakož i soudu Nejvyššího.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/0 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního. Tyto se případem řádně zabývaly, svá rozhodnutí srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily, námitkami stěžovatele i jím odkazovanou judikaturou se řádně vypořádaly. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.

Jádrem stížnostního návrhu je především nesouhlas stěžovatele se závěrem obecných soudů, které shledaly soulad výkonu práva vedlejšího účastníka s dobrými mravy.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy dovodily vznik bezdůvodného obohacení na straně stěžovatele užíváním pozemků vedlejšího účastníka skrze pozemní komunikace, aniž by mu k tomu svědčil právní důvod; na tom nemohly nic změnit ani okolnosti, za nichž vedlejší účastník předmětné pozemky do svého vlastnictví nabyl, neboť protiprávní stav, jehož důsledkem je bezdůvodné obohacení stěžovatele, existoval i v době, kdy vlastnictví k pozemkům svědčilo právnímu předchůdci vedlejšího účastníka, jenž byl rovněž subjektem oprávněným k náhradě za jejich bezesmluvní užívání stěžovatelem.

Ústavní soud ověřil, že otázkou rozporu výkonu práva vedlejšího účastníka s dobrými mravy se pak obecné soudy odkazem na ustálenou rozhodovací praxi náležitě zabývaly, avšak mimořádné skutečnosti, jež by umožňovaly výjimečně výkon práva odepřít, v daném případě neshledaly. Podle soudů nemohly těmito být stěžovatelem akcentované okolnosti nabytí pozemků vedlejším účastníkem, stalo-li se tak zcela transparentně ve veřejné dražbě. Na tyto nebylo bez dalšího usuzovat ani ze stěžovatelem zdůrazňovaného veřejného účelu předmětných pozemních komunikací. Nejednal-li stěžovatel v minulosti s dostatečnou opatrností a podcenil-li účast jiných subjektů v dražebním jednání, nebylo možné pro toto jeho dřívější pochybení vedlejšímu účastníku nyní odpírat právo na náhradu bezesmluvního užívání jeho vlastnictví osobou k tomu nikterak oprávněnou. Tyto závěry považuje Ústavní soud za ústavně konformní.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.