I.ÚS 349/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 349/10 ze dne 23. 3. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Š. S., zastoupeného JUDr. Miroslavem Soukupem, advokátem, se sídlem v Praze, Na Harfě 7, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2009, sp. zn. 5 To 84/2009, 5 To 83/2009, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 4 T 12/2009, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 5 odst. 1 písm. a), c), odst. 3, 4, čl. 6 odst. 1, a odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2009, sp. zn. 5 To 84/2009, 5 To 83/2009, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 4 T 12/2009. Uvedeným usnesením Městského soudu v Praze byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu a nebyl přijat jeho písemný slib ani záruka za jeho chování dle § 73 odst. 1 písm. a) a b) trestního řádu. Vrchní soud napadeným usnesením zamítl stížnost stěžovatele jako nedůvodnou (výrok I.), rozhodl, že vazba se nenahrazuje dohledem probačního úředníka (výrok II.) a že se stěžovatel podle § 74 odst. 4, 6, 7 tr. ř. nadále ponechává ve vazbě, neboť trvá důvod uvedený v § 67 písm. c) trestního řádu (výrok III.). Z napadených usnesení vyplývá, že stěžovatel je stíhán obžalobou Městského státního zástupce v Praze ze dne 20. července 2009 pro trestné činy padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 tr. zák. ve spojení s ustanovením § 143 tr. zák., podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., dílem ve stádiu pokusu, neoprávněného držení platební karty podle § 249 b) tr. zák., podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaný, dílem ve stádiu pokusu které měl spáchat v podstatě tím, že v konkrétních dnech v Praze 6, v pobočce Komerční banky a. s.,Vítězné náměstí, kde byl zaměstnán jako bankovní poradce, zneužil bankovní údaje, k nimž měl přístup pravě z titulu svého zaměstnání a padělal celkem 11 kusů převodních platebních příkazů, určených k neoprávněnému převodu peněz z účtu majitele J. Č., na další účty, k založenému účtu nechal, kromě dalších služeb, neoprávněně vystavit platební kartu a poté sjednal jménem fiktivní osoby J. V. "Smlouvu o osobní kreditní kartě" s úmyslem používat kreditní kartu k podvodným výběrům finančních prostředků. Škoda způsobená Komerční bance dokonaným jednáním stěžovatele činí 945.171,32,- Kč a u nedokonaných útoků by činila 50.000,- Kč. II. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti zejména uvedl, že dne 11. 9. 2009 podal žádost o propuštění, jež byla Městskému soudu v Praze doručena dne 14. 9. 2009. Součástí této žádosti byly také záruky, písemný slib stěžovatele a návrh dohledu probačního úředníka. Stěžovatel doplnil nejprve poštou a následně dne 16. 9. 2009 v rámci hlavního líčení konaného v meritu věci, tzv. krátkou cestou, tuto žádost o své písemné stanovisko a záruky důvěryhodných osob. O žádosti rozhodoval Městský soud v Praze dne 17. 9. 2009; po vynesení nepravomocného rozsudku v meritu věci, si stěžovatel podal do protokolu stížnost proti usnesení o vazbě, kterou odůvodnil dalším podáním ze dne 23. 9. 2009. Vrchní soud v Praze stanovil veřejné zasedání na den 18. 11. 2009 za účelem slyšení stěžovatele. K žádosti obhájce stěžovatele přesunul Vrchní soud v Praze toto slyšení na den 25. 11. 2009 ve formě veřejného zasedání, kdy se také konalo. Stěžovatel vytýká Městskému soudu v Praze, že nekonal slyšení jeho osoby v otázce vazby. Nelze se podle něj spokojit s domněnkou soudu, že pokud se konalo paralelně hlavní líčení v meritu věci a v tomto byl stěžovatel obsáhle vyslýchán, je takové slyšení postačující i pro řízení o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby. Dle jeho názoru soud své usnesení řádně neodůvodnil, jen mechanicky zamítl nabízené záruky a nevypořádal se s návrhem na dohled probačního úředníka. Rovněž prý neoprávněně hodnotil jeho recidivu při páchání majetkové trestné činnosti na území Slovenské republiky. Jakýkoliv poukaz na domnělou recidivu je podle stěžovatele zcela nepřípustný. Jde totiž o skutky z období roků 1995, 1998 a 2000, tedy o odsouzení z roků 1996, 2001 a 2003; i tato skutečnost sama o sobě vylučuje jakékoliv snahy použít je v neprospěch stěžovatele. Jedná se o 10 a více let staré deliktní skutky a předmětná odsouzení jsou vesměs zahlazena, resp. nesou minimálně fikci zahlazení. V další části ústavní stížnosti stěžovatel rozsáhle poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva i na její vývoj a cituje z ní. Ve vztahu k řízení před Vrchním soudem v Praze mj. uvedl, že soud sice provedl jeho slyšení jako obžalovaného, nicméně mu prý neumožnil přednést svoji argumentaci v plném rozsahu, byť sám předem oznámil její rozsah, okruhy témat a odbornou literaturu, ze které čerpal. Z tohoto důvodu tak - podle názoru stěžovatele - došlo pouze částečně k nápravě pochybení soudu první instance. Soud údajně projevil justiční libovůli v tom, že byť v zásadě uznal všechna stěžovatelem namítaná pochybení soudu první instance, označil ve výroku jeho stížnost za nedůvodnou. Je toho názoru, že vrchní soud nedostatečně hodnotil předchozí řízení ve věci, pokud jde o vazební otázku a nesprávně hodnotil i otázku zákonnosti vazby v tomto řízení. Stěžovatel označil jednání a výroky tohoto soudu za tendenční a podjaté, neboť celé usnesení, ve všech jeho částech, dává prý možnost nezaujatému pozorovateli "identifikovat otevřené proklamace o vině stěžovatele". Podle stěžovatele je evidentní, že Vrchní soud v Praze se nedokáže v této věci oprostit od své předpojaté představy o osobě stěžovatele jako o "kriminálníkovi", a vyjadřuje tak své přesvědčení o jeho vině ve vztahu k meritu věci. III. Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat otázkou, zda jsou splněny veškeré formální náležitosti a předpoklady, požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, aby návrh na zahájení řízení mohl být považován za kvalifikovaně podanou ústavní stížnost, schopnou meritorního projednání. Ústavní stížnost jsou oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda (ust. § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Podle § 75 odst. 1 uvedeného zákona ústavní stížnost nepřípustná je, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) V zkoumaném případě bylo napadeno i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2009, sp. zn. 5 To 84/2009, 5 To 83/2009, proti jehož výrokům II. a III. byla přípustná stížnost k Nejvyššímu soudu. Z uvedeného důvodu byla ústavní stížnost ve vztahu k těmto výrokům citovaného usnesení podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako nepřípustný návrh. Zde Ústavní soud odkazuje i na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně; sám důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti. V této souvislosti lze připomenout, že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci, zejména obecných soudů; Ústavní soud představuje v této souvislosti "ultima ratio", institucionální mechanismus, který nastupuje teprve v případě selhání všech právních ostatních. IV. Co do zbytku (pokud jde o výrok I. usnesení Vrchního soudu v Praze a o usnesení Městského soudu v Praze, srov. shora) byla ústavní stížnost shledána zjevně neopodstatněnou. Úvodem je třeba připomenout, že není úkolem Ústavního soudu být jakousi další instancí v systému všeobecných soudů, perfekcionisticky přezkoumávající veškerá možná či tvrzená pochybení v postupu či rozhodnutích těchto soudů v oblasti práva podústavního. Jeho povinností je reagovat pouze na zásahy orgánů veřejné moci svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že nezbývá než dovozovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele. K takové situaci však v dané věci - podle posouzení Ústavního soudu - nedošlo. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a není zpravidla oprávněn bez dalšího zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci, přičemž procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají