I.ÚS 3512/17

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jimiž podle něj bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 11 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.

Napadená rozhodnutí byla vydána v exekučním řízení vedeném proti stěžovateli jako povinnému, k vymožení pohledávky ve výši 3 240 000 Kč s úrokem podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu. V tomto řízení stěžovatel podal návrh na zastavení exekuce s poukazem na nedostatek aktivní legitimace oprávněného a na zánik pohledávky, která byla původně zajištěna směnkou, s ohledem na zánik původního dlužníka ze zajištěné pohledávky. Městský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozhodnutím návrh stěžovatele na zastavení exekuce zamítl a toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno usnesením Krajského soudu v Brně napadeným ústavní stížností. Námitkou nedostatku aktivní legitimace oprávněného se obecné soudy zabývaly již dříve a pravomocně ji vyřešily (bylo shledáno, že oprávněný je aktivně legitimován k vymáhání pohledávky a svědčí mu exekuční titul), a tak jí nyní nebylo možno řešit znovu; námitka zániku zajišťovací funkce směnky při zániku zajišťované pohledávky byla nyní posouzena jako nedůvodná. Stěžovatel se bránil dovoláním, které bylo ústavní stížností napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud připomněl, že směnečný závazek je zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byl původem jeho vzniku, a že plněním na zajištěnou pohledávku nezaniká pohledávka ze zajišťovací směnky; ovšem je-li v exekuci vymáhán závazek ze zajišťovací směnky, je zjištění o úhradě směnkou zajištěné pohledávky důvodem pro zastavení exekuce. K takové situaci však dle Nejvyššího soudu v projednávaném případě podle skutkových závěrů městského a krajského soudu, jakož i tvrzení stěžovatele, nedošlo; naopak namítaný zánik dlužníka ze směnkou zajištěné pohledávky nemá vliv na zánik směnečné pohledávky.

Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, navíc má za to, že se soudy ve svých rozhodnutích nevypořádaly se všemi jeho námitkami a tvrzeními. Stěžovatel úvodem opakuje historii vymáhání směnečného závazku a rozporuje aktivní legitimaci oprávněného v probíhajícím exekučním řízení, jakož i předložení řádného exekučního titulu v daném řízení. Těmito tvrzeními se však podle něj obecné soudy řádně nezabývaly a neprovedly důkazy jím v tomto ohledu předložené, a to aniž by takový postup odůvodnily. Dále stěžovatel opakuje svou námitku zániku směnečného závazku vzhledem k zániku původního dlužníka ze zajištěné pohledávky (při likvidaci dlužníka nebyla přihlášena žádná pohledávka věřitele, tady zřejmě i jeho zajišťovaný závazek zanikl). Podle stěžovatele došlo k excesivnímu uplatnění zajišťovací směnky, v rozporu s dobrými mravy. Ani tyto námitky však podle stěžovatele městský ani krajský soud řádně nevypořádaly. V neposlední řadě stěžovatel poukazuje na porušení § 55 odst. 3 exekučního řádu, neboť řízení nebylo zastaveno ani v důsledku nečinnosti oprávněného ve smyslu § 55 odst. 3 exekučního řádu (oprávněný se ve lhůtě nevyjádřil k návrhu na zastavení exekuce).

Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud úvodem podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí je završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti z velké části pouze opakuje námitky, které předložil již obecným soudům v exekučním řízení, a to při rozhodování o aktuálním návrhu na zastavení exekuce či dříve. Ústavní soud však neshledal v postupu a rozhodnutích obecných soudů žádné pochybení ústavně právní relevance; naopak jejich rozhodnutí jsou náležitě odůvodněna a dostatečně vypořádávají všechny relevantní argumenty stěžovatele. Žádná relevantní námitka stěžovatele nebyla opomenuta a nedošlo ani k pochybení v podobě tzv. opomenutých důkazů. Pokud stěžovatel předkládal důkazy ke zpochybnění aktivní legitimace oprávněného a exekučního titulu, pak Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy nepochybily, když se jimi blíže nezabývaly, neboť tyto otázky již v řízení byly pravomocně vyřešeny, v předchozích rozhodnutích soudů a tato rozhodnutí je třeba respektovat (k tomu srov. i usnesení sp. zn. III. ÚS 3204/14 ze dne 25. 6. 2015, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost stěžovatele proti rozhodnutím o jeho předchozím návrhu na zastavení exekuce, přičemž v dané ústavní stížnosti stěžovatel uplatnil mezi jinými i touž námitku nedostatku aktivní legitimace oprávněného). Pokud jde o stížnostní námitku nutnosti zastavení exekuce pro zánik dlužníka ze zajištěné pohledávky, a tedy i této pohledávky; pak Ústavní soud shledává, že stěžovatel pouze rozporuje právní závěry obecných soudů interpretující podústavní právo. Ústavní soud však tyto závěry a jejich aplikaci ve stěžovatelově případě neshledává ústavně nekonformními; naopak zejména Nejvyšší soud se předmětnou právní otázkou blíže zabýval a dostatečně její řešení vyložil. Ostatně stěžovatel s daným řešením toliko nesouhlasí, aniž by ovšem v ústavní stížnosti uváděl argumenty o jeho neústavnosti. Konečně stěžovatel namítal také nezastavení exekuce podle § 55 odst. 3 exekučního řádu při nečinnosti oprávněné. K tomu Ústavní soud uvádí, že z napadených rozhodnutí ani z jiných materiálů předložených stěžovatelem Ústavnímu soudu nevyplývá, že by takovou námitku stěžovatel uplatnil již v řízení před obecnými soudy, včetně odvolacího a dovolacího soudu. Dotčená námitka je proto v řízení před Ústavním soudem nepřípustná. Nad to se jedná o námitku založenou na výkladu skutkového stavu a podústavního práva, které Ústavnímu soudu nenáležejí.

Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, zejména jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.