I.ÚS 3537/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3537/11 ze dne 23. 2. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Gűttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů mimo ústní jednání ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. K., zastoupené JUDr. Zdeňkem Kovářem, advokátem se sídlem V Horkách 1388/9, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2011, č. j. 5 Ca 378/2007-47, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2011, č. j. 4 Ads 24/2011-81, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 11. 2011, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi bylo zasaženo do jejích práv zaručených v čl. 1 Ústavy ČR a v článku 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka uvádí, že jí rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 23. 7. 2007, č. j. MHMP/307600/07/ZDR, nebyl vydán souhlas s personálním a věcným vybavením, s druhem a rozsahem zdravotní péče porodní asistentky pro výkony uvedené v ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) a dále v ustanovení § 5 odst. 2 a 3 vyhlášky č. 424/2004 Sb., kterou se stanoví činnosti zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků. Rozsah nesouhlasu vycházel z vyjádření a posudků, které však pomíjely skutečnost, že se podobné (blíže v ústavní stížnosti nespecifikované) případy mohou stát i v případě běžných porodů. Stěžovatelka upozorňuje, že platná právní úprava vychází ze Směrnice Rady č. 80/155/EHS. Pokud jí tedy příslušné orgány odmítly udělit registraci, resp. udělení registrace podmiňovaly zaměstnáváním lékařů, je takový výklad v rozporu nejen s platnými vnitrostátními předpisy, nýbrž i s citovanou Evropskou směrnicí. Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 5 Ca 378/2007, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví ze dne 10. 10. 2007, č. j. MZDR 26212/2007, bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy (dále též "správní orgán prvního stupně") ze dne 23. 7. 2007, č. j. MHMP/307600/07/ZDR, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byl vydán souhlas ve smyslu § 10 odst. 3 písm. b) ve spojení s § 4 odst. 1 zákona č . 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále jen "zákon č. 160/1992 Sb."), s věcným a personálním vybavením, s druhem a rozsahem zdravotní péče ve zdravotnickém zařízení žalobkyně, místo provozování Římská 1287/41, Praha 2, v rozsahu ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) až e), g) až i), odst. 4 a 5 vyhlášky č. 424/2004 Sb., kterou se stanoví činnosti zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále jen "vyhláška č. 424/2004 Sb.", s účinností od 14. 3. 2011 nahrazena vyhláškou č. 55/2011 Sb., o činnostech zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků). Současně nebyl vydán souhlas v rozsahu ustanovení § 5 odst. 1 písm. f), odst. 2 a 3 téže vyhlášky. Proti citovanému rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví se stěžovatelka bránila žalobou ze dne 12. 12. 2007, kterou Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 1. 2011, č. j. 5 Ca 378/2007 - 47, odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), ve spojení s § 68 písm. e) a § 70 písm. a) téhož zákona. V odůvodnění Městský soud v Praze poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 3 Ads 144/2009 - 103, jímž byla v obdobné věci odmítnuta žaloba proti rozhodnutí, kterým nebyl vydán souhlas orgánu příslušného k registraci s personálním a věcným vybavením, s druhem a rozsahem zdravotní péče poskytované nestátním zařízením podle § 10 odst. 3 písm. b) zákona č. 160/1992 Sb. Vycházeje z tohoto rozsudku dospěl správní soud prvního stupně k závěru, že žalobu není možno věcně projednat, neboť napadené rozhodnutí je aktem, který je vyloučen ze soudního přezkoumání. Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podala stěžovatelka kasační stížnost, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta. Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že ke stěžovatelkou tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv postupem Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace tehdy platné vyhlášky č. 424/2004 Sb. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem vyhlášku č. 424/2004 Sb., tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace vyhlášky č. 424/2004 Sb. ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Nejvyšší správní soud stěžovatelce v ústavní stížností napadeném rozsudku na základě své konstantní judikatury vyložil, že žalobou napadené rozhodnutí je aktem, který je vyloučen ze soudního přezkoumání. Rozhodnutí o souhlasu s personálním a věcným vybavením, s druhem a rozsahem zdravotní péče podle § 10 odst. 3 písm. b) zákona č. 160/1992 Sb. (dále též "rozhodnutí o souhlasu") totiž představuje toliko jednu z povinných příloh k žádosti o registraci nestátního zdravotnického zařízení ve smyslu § 10 odst. 1 zákona č. 160/1992 Sb., resp. změnu či zrušení registrace ve smyslu § 12 odst. 2 téhož zákona (dále též "rozhodnutí o registraci"). Jedná se sice o rozhodnutí (ve smyslu formálním), které je vydáváno na základě žádosti účastníka, v rámci samostatného správního řízení, a které musí obsahovat veškeré zákonné náležitosti podle § 68 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, to však nic nemění na tom, že se nejedná o rozhodnutí materiální povahy ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., tedy o úkon správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti stěžovatelky. K odůvodnění závěru, že se v případě rozhodnutí o souhlasu nejedná o rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., je třeba poukázat na to, že samotné udělení (či neudělení) souhlasu nezasahuje do práv stěžovatelky jako provozovatele nestátníh