I.ÚS 3587/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3587/11 ze dne 19. 6. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele M. T., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem Marie Steyskalové 62, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2011 č. j. 29 Cdo 2286/2010-163 a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 10. 2009 č. j. 7 Cmo 321/2009-106, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud zjistil vyžádaného spisu obecných soudů následující. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. února 2009 č. j. 42 Cm 18/2004-78 ponechal v celém rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 2. prosince 2003 č. j. 42 Sm 530/2003-4, jímž uložil žalovanému zaplatit žalobci (stěžovateli v řízení o ústavní stížnosti) částku 200.000 Kč s 6% úrokem od 1. března 2001 do zaplacení a náklady řízení. Soud prvního stupně - odkazuje na ustanovení čl. I. § 28 odst. 1 a 2, § 48 odst. 1, § 75, § 77 odst. 1 a § 78 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen " směnečný zákon") - dospěl po provedeném dokazování k závěru, že listina předložená žalobcem splňuje veškeré zákonné náležitosti platné směnky vlastní. Námitky žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu shledal nedůvodnými, uzavíraje, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, podle něhož byla směnka vystavena k zajištění odstupného ve výši 200.000 Kč, které měl žalovaný vyplatit žalobci-stěžovateli za přenechání nájmu nebytových prostor v Brně na ulici Kounicova 75 (dále jen "nebytové prostory"). Přitom zdůraznil, že žalovaným uváděný důvod vystavení směnky potvrdila (jen) svědkyně M. H. (družka žalovaného), přičemž s ohledem na její vztah k žalovanému nelze její výpověď považovat za zcela věrohodnou. V této souvislosti poukázal i na výpovědi jmenované v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 19 C 349/2002 (viz protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 14. března 2005), v nichž o obsahu ústní dohody o přenechání nájmu nebytových prostor blíže nic neuvedla a vystavení směnky žalovaným nezmínila. Jakkoli soud prvního stupně současně dospěl k závěru, že nebylo prokázáno ani tvrzení žalobce-stěžovatele, že směnka byla vystavena k zajištění půjčky mezi účastníky, v situaci, kdy žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzené kauzy směnky, ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé změnil tak, že se směnečný platební rozkaz v celém rozsahu zrušuje. Odvolací soud, poté, co opětovně vyslechl svědkyni M. H., dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že žalovaný důkazní břemeno ohledně důvodnosti uplatněné kauzální námitky unesl, tj. prokázal, že směnka zajišťovala pohledávku žalobce za žalovaným z titulu úplaty za přenechání nájmu nebytových prostor, včetně toho, že taková pohledávka nikdy nevznikla, neboť žalovaný se nájemcem nebytových prostor nestal. V této souvislosti zdůraznil, že výpověď svědkyně M. H. je spontánní, skutečnosti uváděné jsou v souladu s její výpovědí v řízení vedeném před Městským soudem v Brně ve věci sp. zn. 19 C 349/2002 ze dne 14. března 2005, neboť i "zde vypovídala o tom, že byla přítomna dohodě mezi žalobcem a žalovaným o přenechání nájmu nebytových prostor a že žalobce tyto nebytové prostory žalovanému nepřenechal". "Nelze přehlédnout, že shodně vypovídal v řízení vedeném u Městského soudu v Brně také žalovaný, který byl v tomto řízení slyšen jako účastník dne 10. ledna 2005." Odvolací soud rovněž neshledal rozpory mezi obsahem výpovědi svědkyně u odvolacího soudu a obsahem její výpovědi, jak je zachycena v protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 25. března 2008, když "svědkyně vypovídala stejné skutečnosti, vyjadřovala se k nim však podrobněji". Maje za prokázané, že žalovaný se kauzální námitkou povinnosti zaplatit směnku ubránil (čl. I. § 17 směnečného zákona), směnečný platební rozkaz v plném rozsahu zrušil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce-stěžovatel dovolání, přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Nejvyšší soud však dovolání pro nedůvodnost napadeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění rozsudku uvedl především následující: "Argumentace dovolatele, vztahující se k (ne)věrohodnosti svědkyně H., založená na tom, že je osobou blízkou žalovanému (jeho družkou), sama o sobě způsobilá zpochybnit věrohodnost její svědecké výpovědi není. Závěr, podle něhož může účastník splnit svoji důkazní povinnost (srov. ustanovení § 120 o. s. ř.) všemi důkazními prostředky, jimiž lze zjistit stav věci (přičemž mezi takové důkazní prostředky nepochybně patří také výslech svědků, popř. účastníků řízení), jednoznačně vyplývá z ustanovení § 125 o. s. ř. (k postupu soudu při hodnocení provedených důkazů pak srov. závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 9. prosince 1998, sp. zn. 2 Cdon 1751/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1999, pod číslem 18, k nimž se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v usnesení ze dne 19. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 132/2010). Současně Nejvyšší soud - na rozdíl od dovolatele - nepovažuje skutková zjištění plynoucí z provedených důkazů ani za rozporná. Poukaz na výpovědi svědkyň H. O. a V. L., jak jsou zachyceny v protokole o jednání před soudem prvního stupně ze dne 14. března 2005 ve věci vedené pod sp. zn. 19 C 349/2002, je z tohoto pohledu nevýznamný jednak proto, že takové důkazy v projednávané věci provedeny nebyly (žalovaný navrhoval důkaz předmětným protokolem o jednání pouze z pohledu v něm obsažené výpovědi svědkyně M. H., čemuž odpovídá i rozsah skutkových zjištění, která soud prvního stupně z této listiny učinil), jednak proto, že dovolatelem zdůrazněné "rozpory" mezi výpovědí těchto svědkyň a výpovědí svědkyně M. H. s tvrzenou kauzou směnky a jejím nenaplněním nikterak nesouvisí." II. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušit v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. V konkrétnostech namítá, že z protokolu ze dne 14. 3. 2005 (Městského soudu v Brně sp. zn. 19 C 349/2002), konkrétně z výpovědi svědkyně H. O. a V. L. (zaměstnankyně společnosti ZOOKRMIVA, s. r. o.) vyplynulo, že žalovaný (prostřednictvím své společnosti ZOOKRMIVA, s. r. o.) prodejnu na ulici Kounicova 75 v Brně provozoval již v letech 1999-2000; tedy jeho tvrzení (a svědecká výpověď M. H.) o tom, že směnku podepsal koncem roku 2000, jakožto úplatu za přenechání prodejny na ulici Kounicova 75 v Brně, nekorespondovalo s výpovědí jeho zaměstnankyň. Tyto důkazy (míněno protokoly z jednání) soud prvního stupně provedl na jednání konaném dne 17. 2. 2009. Stěžovatel zde zdůrazňuje, že z protokolu o jednání ze dne 17. 2. 2009 nevyplývá, že byl čten pouze určitý "úsek" protokolu, nýbrž plyne, že důkaz byl proveden protokolem jako celkem (srov. "čteno: fotokopie listiny označené "Protokol o jednání před soudem prvního stupně" ze dne 14. 3. 2005, sp. zn. 19 C 349/2002"). Odvolací soud se pak rozpory mezi tvrzením žalovaného a svědeckou výpovědí M. H. na jedné straně a výpovědí svědkyně H. O. a V. L. na straně druhé, nezabýval. Stěžovatel též nesouhlasí s argumentem napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, že rozpory mezi výpovědí těchto svědkyň a výpovědí svědkyně M. H. s tvrzenou kauzou směnky a jejím nenaplněním nikterak nesouvisí. Totiž, z výpovědi obou uvedených svědkyň vyplynulo, že byly zaměstnány u společnosti ZOOKRMIVA, s. r. o., kde byl jediným jednatelem žalovaný. Lze tedy personifikovat žalovaného se společností ZOOKRMIVA, s. r. o., a je nutno si položit otázku, proč by stěžovatel sliboval "převést" žalovanému prodejnu, kterou už žalovaný dávno před vystavením směnky provozoval, a především, proč by žalovaný vystavoval směnku za účelem zajištění "převodu" prodejny, kterou již dávno před vystavením směnky provozuje prostřednictvím ZOOKRMIVA, s. r. o. III. K ústavní stížnosti se vyjádřil Vrchní soud v Olomouci, který uvedl především následující: "Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně svůj závěr o tom, že žalovaný neunesl důkazní břemeno k námitce, obsahující tvrzení, že kauzou směnky měla být úplata za přenechání nájmu nebytových prostor a tento závěr opřel výlučně o hodnocení nevěrohodnosti svědkyně M. H. (z jejíž výpovědi proto neučinil žádná zjištění), považoval odvolací soud za nezbytné výslech jmenované svědkyně zopakovat, a to za účelem posouzení, zda jde o svědkyni věrohodnou, či nikoli. Postupoval tak zcela v souladu s ust. § 213 odst. 2 o.s.ř. a poté, kdy osobu svědkyně hodnotil jako věrohodnou, učinil zjištění z její výpovědi ve vztahu k tvrzením žalovaného. Je třeba připomenout, že pokud soud první