I.ÚS 3598/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3598/10 ze dne 25. 5. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky Herba Vitalis, s. r. o., se sídlem Žitná 45/1656, 110 00 Praha 1, IČ: 253 40 123, zastoupené Mgr. Petrem Břečkou, advokátem se sídlem Fritzova 2, 586 01 Jihlava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 11. 2010, č. j. 8 Afs 51/2010-60, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Celní úřad Žďár nad Sázavou (dále jen „žalovaný“) vyzval dne 13. 4. 2010, č. j. 5725/2010-0164000-024, stěžovatelku, aby mu 27. 4. 2010 v 8.30 hod. poskytla potřebnou součinnost k výkonu správy spotřební daně dle § 41 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSD“), tj. aby umožnila vstup pracovníkům celního úřadu do její provozní budovy - do místností nebo míst, kde je skladován rafinovaný líh a kde jsou vyráběny, zpracovávány a skladovány výrobky – potravinové doplňky označované žalovaným jako extrakty z živých rostlin a elixíry „Byliny z klášterní zahrady“; dále aby dle § 15 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“), umožnil místní šetření, vč. úkonů, jejichž potřeba při místním šetření vyjde najevo. Popsaný úkon žalovaný označil jako „rozhodnutí – výzva k poskytnutí součinnosti“. Krajský soudu v Brně usnesením ze dne 24. 5. 2010, č. j. 30 Af 34/2010-13, správní žalobu odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s § 68 e) s. ř. s. Soud popsaný úkon (tj. „rozhodnutí – výzva k poskytnutí součinnosti“) posoudil jako rozhodnutí předběžné povahy, jež je dle § 70 písm. b) s. ř. s. vyloučeno ze soudního přezkumu. V odůvodnění dále uvedl, že napadené „rozhodnutí“ naplnilo materiální i procesní znak rozhodnutí předběžné povahy, přičemž odkázal na vymezení těchto znaků v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2006, č. j. 2 Afs 183/2005-64, resp. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2009, č. j. 9 Afs 13/2008-50. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 3. 11. 2010, č. j. 8 Afs 51/2010-60, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2010, č. j. 30 Af 34/2010–13, zrušil (výroková část I.), správní žalobu odmítl (výroková část II.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně (výroková část III.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výroková část IV.). Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích důvodů vymezených stížnostními body (§ 109 odst. 3 s. ř. s.) a shledal kasační stížnost nedůvodnou. Nejvyšší správní soud v prvé řadě stěžovatelce přisvědčil, že se nejednalo o rozhodnutí předběžné povahy. Kasační soud v této souvislosti odkázal na svůj rozsudek ze dne 27. 10. 2009, čj. 2 Afs 186/2006 - 54, ve kterém uvedl, že „o rozhodnutí předběžné povahy, na které dopadá výluka podle § 70 písm. b) s. ř. s., se jedná, pokud ve vztahu k rozhodnutí konečnému splňuje kumulativně tři podmínky: časovou, věcnou a osobní. Je tedy vydáno v již zahájeném řízení o vydání rozhodnutí konečného nebo je zákonem stanovena přiměřená lhůta pro zahájení takového řízení a účinky předběžného rozhodnutí musí být omezeny do vykonatelnosti rozhodnutí konečného. Rozhodnutí konečné pak v sobě musí věcně zahrnout vztahy upravené rozhodnutím předběžné povahy a musí být adresováno mj. i subjektu, jemuž bylo určeno rozhodnutí předběžné“. Kasační soud tak navázal na právní názor vyslovený v rozsudku ze dne 29. 3. 2006, č. j. 2 Afs 183/2005-64, na který odkazoval krajský soud: „rozhodnutí předběžné povahy ve smyslu § 70 písm. b) s. ř. s. musí současně splňovat následující znaky: 1) musí jít o rozhodnutí správních orgánů ve věcech veřejnoprávních, upravující předběžně či dočasně poměry osob, zajišťující určité věci nebo osoby či zatímně fixující určitý stav (materiální znak); 2) proti tomuto rozhodnutí nebo proti jeho důsledkům musí mít každá osoba, jejíž subjektivní práva jím byla dotčena, možnost bránit se v řízení, jež musí nutně proběhnout (tj. musí být následně po vydání rozhodnutí zahájeno anebo v něm musí být pokračováno, došlo-li k jeho zahájení před vydáním rozhodnutí nebo současně s ním) před správním orgánem, který v dané věci rozhodne s konečnou platností (procesní znak)“. Nejvyšší správní soud však nepovažoval za správný způsob, jakým krajský soud aplikoval citovaný výklad na souzenou věc. V této souvislosti zdůraznil, že „rozhodnutí – výzva k poskytnutí součinnosti“ nesplňovala shora uvedené definiční znaky, tj. nebyly jí upraveny (předběžně ani dočasně) poměry stěžovatele, ani jí nebyly zajištěny věci či osoby, a rovněž nebyl nikterak fixován určitý stav. Již sama neexistence materiálního znaku vylučuje závěr, že se jednalo o rozhodnutí předběžné povahy. Kasační soud však nepřisvědčil stěžovatelce v tom, že by se jednalo o rozhodnutí „konečné“, přezkoumatelné soudem dle § 65 s. ř. s. Podle § 70 písm. a) a § 68 písm.e) s. ř. s., lze se v řízení před správními soudy domáhat přezkoumání jen takových rozhodnutí, která lze považovat za rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 65 s. ř. s. Soudnímu přezkumu tedy v zásadě podléhají takové úkony správního orgánu, jimiž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují veřejná subjektivní práva nebo povinnosti žalobce. V souzené věci je proto rozhodný charakter povinnosti stanovené žalovaným v předmětné výzvě, a to, zda jí došlo či nedošlo k zásahu do veřejných subjektivních práv stěžovatelky. Nejvyšší správní soud poukázal na vlastní právní názory vyjádřené v obdobných věcech, tj. u výzev vydávaných správcem daně dle ZSDP. V rozsudku ze dne 10. 5. 2007, č. j. 7 Afs 92/2006-69, uvedl, že: „Výzva vydaná správcem daně podle § 43 zákona o správě daní a poplatků v rámci vytýkacího řízení není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., protože se jí nezakládají, nemění, neruší nebo závazně neurčují veřejná subjektivní práva nebo povinnosti stěžovatele, a proto je dle § 70 písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkoumání vyloučena; soud žalobu na přezkoumání takové výzvy jako nepřípustnou odmítne dle § 46 odst. 1 písm. d) citovaného zákona“. Obdobný názor vyslovil také k výzvě vydané dle § 31 odst. 9 ZSDP, a to v rozsudku ze dne 16. 8. 2006, č. j. 1 Afs 10/2006-45, ve kterém dospěl k závěru, že „byť taková výzva formálně nese znaky rozhodnutí, je pouze úkonem umožňujícím správci daně dle § 36 d. ř. plnění povinností, k nimž je citovaným ustanovením povolán – tedy plnění jeho povinnosti mj. též zjišťovat všechny údaje týkající se příjmů daňových subjektů, majetkových poměrů a dalších skutečností rozhodných pro správné a úplné vyměření a vymáhání daně. Daňové subjekty jsou povinny při takové činnosti se správcem daně spolupracovat a zjišťované údaje poskytovat. Výzva k prokázání určitých skutečností, kterou správce daně vydal v rámci vyhledávací činnosti dle § 36 daňového řádu, nemůže tedy zasáhnout žádná žalobcova subjektivní hmotná práva. Pokud by však správce daně zjistil v rámci této své činnosti důvody pro vyměření daně, pak by, při zachování zákonného procesního postupu (např. postupem dle § 16 daňového řádu), daňovou povinnost rozhodnutím vyměřil. Rozhodnutí o vyměření daně je pak již jistě rozhodnutím, které zasahuje žalobcova subjektivní hmotná práva a podléhá proto soudnímu přezkoumání.“ Kasační soud v této souvislosti podotkl, že proti výzvám předcházejícím stanovení daně ZSDP neposkytuje možnost obrany, neboť odvolání proti nim zcela vyloučil (§ 48 odst. 2 ZSDP). Nejvyšší správní soud současně připomenul, že jednotlivá ustanovení právních předpisů nelze vykládat izolovaně. V souzené věci nemá důvod odchýlit se od výkladů § 43 a 31 odst. 9 ZSDP, na jehož základě jsou správci daně oprávněni vyzvat daňový subjekt k určité součinnosti, tedy uložit jim povinnost obdobnou jako v posuzovaném případě. Při použití výkladu „ad maiori a minus“ je třeba konstatovat, že nepovažuje-li se za rozhodnutí výzva, která daňovému subjektu ukládá aktivní plnění (srov. § 43 ZSDP: vyjádřit se k určitým pochybnostem správce daně ohledně správnosti, průkaznosti nebo úplnosti podaného daňového přiznání nebo hlášení, a předložení důkazních prostředků, § 31 odst. 9 ZSDP: prokázat určité skutečnosti), pak zásadně nemůže jít o rozhodnutí, je-li subjekt toliko vyzván k umožnění vstupu do určitých objektů a k umožnění provést šetření správním orgánem. Kasační soud proto s odkazem na § 65 odst. 1 s. ř. s. [podle něhož se může ten, „kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti (dále jen "rozhodnutí"), žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti“] zdůraznil, že za rozhodnutí lze považovat jen takové úkony správního org