I.ÚS 3644/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3644/12 ze dne 19. 3. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Věry Valné, zastoupené Mgr. Věrou Kadlecovou Valnou, advokátkou se sídlem Čsl. Armády čp. 1766, Most, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. 13 Cm 1101/2008, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 7 Cmo 341/2009, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4243/2010-189, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud zjistil z vyžádaného soudního spisu následující skutečnosti. V záhlaví označeným usnesením potvrdil Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatelky napadené usnesení krajského soudu, kterým krajský soud zamítl její žalobu na vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění delegátů Stavebního bytového družstva Jindřichův Hradec (dále jen "družstvo"), konaného dne 27. května 2008, jímž shromáždění delegátů nevyhovělo odvolání 9 nájemců družstevních bytů v domě čp. X v Jindřichově Hradci proti rozhodnutí představenstva SBD Jindřichův Hradec č. 38/2008 v záležitosti převodu bytů do vlastnictví dle zákona č. 72/1994 Sb., v platném znění, a výjimky schválené shromážděním delegátů SBD Jindřichův Hradec dne 25. května 2000 pro nesplnění zde k tomu stanovených podmínek. Soud prvního stupně uvedl v podstatě následující. Podle § 23 zákona č. 72/1994 Sb. bylo družstvo povinno uzavřít smlouvu o převodu bytu se členem družstva do jeho vlastnictví, a to tehdy, vyzval-li člen družstva do 30. 6. 1995 družstvo k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví. Stěžovatelka však tak neučinila a výzvu k převodu bytu do osobního vlastnictví podala až v únoru 2008. Usnesením ze dne 25. 5. 2000 shromáždění delegátů družstva zmocnilo představenstvo k rozhodnutí o možnosti realizace převodu jednotek členům družstva, kteří nepodali výzvu družstvu podle § 23 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. v zákonné lhůtě, a to mj. za podmínky, že spoluvlastnický podíl družstva k budově se snížil na méně než 25 %. Vzhledem k tomu, že tato podmínka v případě stěžovatelky splněna nebyla (družstvo je spoluvlastníkem společných částí domu v rozsahu 46,1 %), družstvo ani výzvě ani odvolání proti zamítavému rozhodnutí představenstva nevyhovělo. Soud nesouhlasil s názorem stěžovatelky, že novela obchodního zákoníku č. 370/2000 Sb. zrušila podmínky převodu bytů do vlastnictví členů v předmětném usnesení shromáždění delegátů ze dne 25. 5. 2000. Nebylo-li předmětné usnesení shromáždění delegátů napadeno zákonem stanoveným způsobem, zůstává jako vnitřní rozhodovací akt družstva v platnosti, a v tomto řízení není soud již oprávněn jeho platnost přezkoumávat. Vrchní soud v Praze v napadeném rozhodnutí především uvedl, že družstvo je soukromoprávní korporací, která je mj. založena na principu dobrovolnosti členství, kolektivismu, družstevní demokracie a rovnosti členů. Do jeho vnitřních poměrů mohou orgány veřejné moci, včetně soudů, zasahovat jen při dodržení přesně stanovených podmínek. Není-li usnesení členské schůze, resp. shromáždění delegátů (§ 239 odst. 7 obchodního zákoníku) v zákonem stanovené lhůtě napadeno, nelze je již soudem přezkoumávat. Je plně v kompetenci shromáždění delegátů jako nejvyššího orgánu družstva rozhodovat o majetkových dispozicích s majetkem družstva, tedy i podle § 239 odst. 4 písm. i) obchodního zákoníku rozhodovat o prodeji bytů. Z citovaného ustanovení obchodního zákoníku nevyplývá, že by domovní schůze jako orgán družstva konstituovaný jeho stanovami (§237 písm. d) obchodního zákoníku) a s kompetencemi vymezenými stanovami (čl. 87) byla dále také oprávněna rozhodovat o majetkových dispozicích s byty v nemovitostech ve vlastnictví družstva. Vrchní soud proto uzavřel, že napadené usnesení shromáždění delegátů ze dne 27. 5. 2008 nebylo přijato ani v rozporu s právními předpisy ani se stanovami družstva. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, neboť usnesení odvolacího soudu nemá zásadní právní význam. Dovolací soud uvedl především následující. Smysl prekluzívní lhůty obsažené v § 23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů tkvěl v tom, že byla-li v jejím průběhu taková výzva učiněna, družstvo bylo povinno bytovou jednotku na člena družstva převést, a to (nedošlo-li k jiné dohodě) v zákonem určené lhůtě (do 31. prosince 1995). Při zmeškání uvedené lhůty nemá družstvo povinnost byt do vlastnictví člena - nájemce bytu převést; jeho možnost tak bezúplatně učinit z vlastní vůle tím však nebyla dotčena. Podle Nejvyššího soudu opačný závěr nelze dovozovat ani z ustanovení § 239 odst. 4 písm. i/ obchodního zákoníku, jež upravuje pouze působnost členské schůze družstva rozhodnout o prodeji nebo o jiných majetkových dispozicích s nemovitostmi, ve kterých jsou byty, nebo s byty, a podle kterého smí členská schůze takové rozhodnutí přijmout jen po předchozím písemném souhlasu většiny členů bytového družstva, kteří jsou nájemci v nemovitosti, které se rozhodování týká; to neplatí, jestliže družstvu vznikla povinnost převést byt nebo nebytový prostor do vlastnictví člena, který je nájemcem. Je zjevné, že z označeného ustanovení nelze dovozovat povinnost družstva bytové jednotky převést, požadují-li to dotčení členové družstva - nájemníci těchto jednotek. Zásadně právně významným pak napadené rozhodnutí - podle Nejvyššího soudu - nečiní ani závěr odvolacího soudu, podle kterého podmínku, na jejíž splnění (mimo jiné) družstvo vázalo převod bytových jednotek v jeho vlastnictví a podle které družstvo převede pouze bytové jednotky v domech, na nichž jeho spoluvlastnický podíl činí méně než 25 %, nelze považovat za zneužívající ve smyslu § 56a odst. 2 obch. zák. ... Je totiž věcí družstva, zda a jaké jednotky převede ze svého vlastnictví do vlastnictví členů družstva. Podmínka, podle níž tak učiní pouze v domech, v nichž je jeho spoluvlastnický podíl menší než 25 %, je nastavena objektivně a s ohledem na strukturu majetku družstva; žádného člena zjevně neznevýhodňuje zneužívajícím způsobem ve smyslu posledně označeného ustanovení. Podle Nejvyššího soudu na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z výhrady, podle které v důsledku novely obchodního zákoníku provedené zákonem č. 370/2000 Sb. již nelze nadále aplikovat usnesení shromáždění delegátů družstva ze dne 20. května 2000, jímž bylo představenstvo družstva zmocněno rozhodovat o převodech bytových jednotek k žádostem členů, kteří nepodali výzvu ve lhůtě určené ustanovením § 23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů, za splnění vymezených podmínek (mimo jiné i té, že spoluvlastnický podíl družstva na domě, v němž se jednotky nacházejí, činí méně než 25 %). Stěžovatelka tak namítá, že rozhodnutí o prodeji bytů od 1. ledna 2001 nemohlo spadat do působnosti představenstva družstva. Nicméně, v projednávané věci o majetkové dispozici s byty rozhodlo shromáždění delegátů, které (v souladu s ustanovením § 239 odst. 5 obch. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2000) formulovalo předpoklady, při jejichž splnění mohou být byty členům družstva převedeny. Skutečnost, že realizací tohoto usnesení pověřilo představenstvo, je z tohoto pohledu nevýznamná. Z ustanovení § 239 odst. 4 písm. i/ obch. zák. nelze dovozovat, že by členská schůze družstva či shromáždění delegátů musely od 1. ledna 2001 rozhodovat o každém jednotlivém převodu bytu; postačí, pokud rozhodly o podmínkách, za nichž mají (mohou) být převody realizovány (srov. obdobně pro schvalování odměn člena statutárního orgánu důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. února 2009, sp. zn. 29 Odo 1417/2006). II. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť je přesvědčena, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo hlavně podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. V konkrétnostech stěžovatelka především namítá, že je zneužívající a nespravedlivé, pokud jí družstvo odmítá převést do vlastnictví byt, který užívá. Podle stěžovatelky družstvo zneužívá své vlastnictví na újmu druhých (zneužití práv menšin většinou). Stěžovatelka setrvala na názoru, že v důsledku novely obchodního zákoníku provedené zákonem č. 370/2000 Sb. již nelze nadále aplikovat usnesení shromáždění delegátů družstva ze dne 20. května 2000. III. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o