Ústavní soud I.ÚS 373/26

Druhá vedlejší účastnice se v řízení před obecnými soudy domáhala, aby jí stěžovatelka a první vedlejší účastnice zaplatily 526 569,33 EUR s příslušenstvím a aby jí sama první vedlejší účastnice zaplatila 548 062 EUR s příslušenstvím. V průběhu tohoto řízení stěžovatelka navrhla Městskému soudu v Praze, aby byl první vedlejší účastnici ustanoven procesní opatrovník (ve smyslu § 21 odst. 1 a 4 ve spojení s § 29 odst. 2 občanského soudního řádu). Městský soud usnesením (již druhým v pořadí) č. j. 73 Cm 206/2025-525 z 21. 8. 2025 rozhodl, že tento návrh se zamítá. K odvolání stěžovatelky se věcí zabýval Vrchní soud v Praze. Ten napadeným usnesením stěžovatelčino odvolání odmítl jako podané osobou neoprávněnou. Uvedl, že neustanovením procesního opatrovníka první vedlejší účastnici nebylo nikterak rozhodováno o právech a povinnostech stěžovatelky, a proto stěžovatelka nebyla subjektivně oprávněna odvolání podat.

Proti v záhlaví vymezenému usnesení vrchního soudu podává stěžovatelka ústavní stížnost a požaduje jeho zrušení z důvodu porušení jejích základních práv a svobod garantovaných čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka považuje napadené usnesení za projev přepjatého formalismu. Nesouhlasí se závěrem vrchního soudu, že v nynějších poměrech jí nemohla neustanovením procesního opatrovníka první vedlejší účastnici nastat žádná újma na jejích právech. Tvrdí, že se měl vrchní soud věcí zabývat v širších souvislostech a v kontextu specifického postavení stěžovatelky v řešené věci. V závěru vyzdvihuje, že zásah Ústavního soudu je nezbytný i z procesní ekonomie, neboť podle stěžovatelky obecné soudy pokračují v řízení, které je zatíženo procesní vadou, která povede k nutnosti přezkoumat celé řízení po pravomocném skončení věci.

Ústavní soud posoudil obsah stěžovatelčiny ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

Stěžovatelka obecně řečeno namítá nesprávnou interpretaci procesních předpisů obecnými soudy, kterou Ústavní soud považuje za interpretaci v rámci podústavního práva, do níž mu zpravidla nepřísluší zasahovat. Provedená interpretace pak není nepřijatelná z pohledu ochrany základních práv stěžovatelky. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí obstojí pohledem povinnosti rozhodnutí řádně odůvodnit (k tomu viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2621/22 ze dne 14. 2. 2023 a v něm odkazovanou judikaturu), vyplývající z práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), kterého se stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména dovolává. Vrchní soud dostatečně a s odkazy na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu (viz bod 12 napadeného usnesení a v něm odkazovaná judikatura) vysvětlil, že stěžovatelka není subjektivně oprávněna bránit se odvoláním proti rozhodnutí, že první vedlejší účastnici nebude ustanoven procesní opatrovník ve smyslu § 29 odst. 2 občanského soudního řádu.

Uvedeným výkladem obecných soudů, že se nemůže odvoláním (resp. dovoláním) bránit jiný účastník řízení (než ten, komu má být ustanoven) proti rozhodnutí o (ne)ustanovení procesního opatrovníka podle § 29 odst. 2 občanského soudního řádu, se přitom v minulosti Ústavní soud již zabýval a konstatoval, že tato "[p]rovedená interpretace [...] není nepřijatelná z pohledu ochrany základních práv stěžovatelky" (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 1467/21 ze dne 14. 6. 2021, bod 9).

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].