I.ÚS 3756/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3756/11 ze dne 18. 9. 2012 N 160/66 SbNU 395 Posuzování vzniku tzv. veřejných věcných břemen   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera - ze dne 18. září 2012 sp. zn. I. ÚS 3756/11 ve věci ústavní stížnosti Společenství vlastníků jednotek Čílova 1805/3 pro dům č. p. 1805, obec Praha, k. ú. Břevnov, se sídlem Praha 6 - Břevnov, Čílova 1805/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011 sp. zn. 28 Cdo 3312/2009, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2008 sp. zn. 16 Co 374/2008, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31. 1. 2007 sp. zn. 5 C 16/2006, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žalobu, jíž se domáhal, aby vedlejší účastník vyklidil a vyklizené předal stěžovateli nebytové prostory situované v suterénu blíže specifikované nemovitosti, v nichž má vedlejší účastník umístěnu výměníkovou stanici, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7 jako účastníků řízení a Pražské teplárenské, a. s., se sídlem v Praze, Partyzánská 7, jako vedlejšího účastníka řízení. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011 sp. zn. 28 Cdo 3312/2009, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2008 sp. zn. 16 Co 374/2008 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31. 1. 2007 sp. zn. 5 C 16/2006 se zrušují. Odůvodnění I. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31. 1. 2007 sp. zn. 5 C 16/2006 byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti žalované Pražské teplárenské, a. s., - vedlejšímu účastníkovi řízení před Ústavním soudem, aby vyklidila a vyklizené předala stěžovateli nebytové prostory situované v suterénu, tedy v prvním podzemním podlaží, umístěné při sestupu schodištěm do 1. podzemního podlaží od chodby vlevo v domě č. p. 1805 na parc. č. 3477/73, obec Praha, k. ú. Břevnov. Stěžovatel se domáhal vyklizení shora uvedených nebytových prostor, v nichž má žalovaný vedlejší účastník řízení umístěnu výměníkovou stanici. Žalovaný tvrdil, že předmětné prostory užívá na základě práva odpovídajícího věcnému břemenu, neboť se jedná o právo bezplatně užívat nebytové prostory k provozování, údržbě a opravám výměníkové stanice a ostatního zařízení pro rozvod tepla a teplé užitkové vody, a to na základě ustanovení § 22 zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrizační zákon), a § 18 prováděcího vládního nařízení č. 80/1957 Sb., kterým se provádí zákon č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrizační zákon). Podle stěžovatele - žalobce toto zařízení pro rozvod tepla je uvedeným nařízením definováno jako tepelné vedení, jakož i tepelné stanice (výměníky, redukční a akumulační stanice) do rozlohy 30 metrů čtverečních. Stanice umístěná v domě č. p. 1805 však svou rozlohou 30 metrů čtverečních daleko přesahuje, a proto byl stěžovatel toho názoru, že se na ni shora uvedené předpisy nemohou vztahovat. Soud prvního stupně však dovodil, že vedlejšímu účastníkovi vzniklo věcné břemeno ze zákona právě na základě shora uvedených zákonných ustanovení. Původním rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2007 č. j. 68 Co 192/2007-67 byl citovaný rozsudek ve věci samé potvrzen. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008 č. j. 28 Cdo 4833/2007-91 byl však uvedený rozsudek městského soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Městský soud v Praze pak rozsudkem ze dne 18. 11. 2008 sp. zn. 16 Co 374/2008 rozsudek soudu prvního stupně (znovu) potvrdil. Změnil však jeho odůvodnění tak, že se o věcné břemeno vzniklé ze zákona nejedná. Odvolací soud uvedl, že na straně žalovaného vedlejšího účastníka řízení byl dán omluvitelný právní omyl spočívající v tom, že žalovaný vycházel z toho, že je oprávněným držitelem na základě § 22 elektrizačního zákona. Poukázal mj. na judikát Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2002 sp. zn. 28 Cdo 990/2002 s tím, že se jednalo o skutkově obdobný případ. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011 sp. zn. 28 Cdo 3312/2009 bylo dovolání stěžovatele odmítnuto s odůvodněním, že se nejedná o věc zásadního právního významu. Poukázal na vývoj judikatury s tím, že může dojít k překonání právního názoru i nejvyšší soudní instance, aniž by to znamenalo porušení hmotného práva. V rámci svého odůvodnění Nejvyšší soud (jakož i Městský soud v Praze, neboť jeho rozhodnutí vycházelo ze stejného právního názoru) dále uvedl, že předchozí interpretace relevantních ustanovení elektrizačního zákona byla shrnuta v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2002 pod č. j. 28 Cdo 990/2002, z něhož plyne, že vznik zákonného věcného břemene je nutno i ex post dovodit či deklarovat, jinak řečeno "v pochybnostech preferovat". K námitce stěžovatele, že se tento judikát nezabývá otázkou výměry výměníkové stanice (otázka stěžejní pro vznik zákonného věcného břemena, neboť toto vznikne jen u stanic do 30 metrů čtverečních), konstatoval, že není oprávněná, neboť z judikátu prý implicite plyne, že překročení limitní výměry není na překážku vzniku věcného břemene ze zákona; to platí zejména u bytového domu, v němž byla zřízena výměníková stanice současně s jeho výstavbou. Nejvyšší soud dále uvedl, že v mezidobí však dovodil Ústavní soud v nálezu ze dne 25. 1. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 25/04 (N 14/36 SbNU 155; 134/2005 Sb.), že na omezení práv vlastníků nemovitostí zatížených tzv. veřejnými věcnými břemeny je nutno nahlížet tak, že přednost musí mít interpretační restrikce; jinak by došlo k neproporčnímu omezení vlastnického práva a k pominutí soukromoprávního prvku, který je v těchto právních vztazích nezbytné více akcentovat. Podle Nejvyššího soudu to vedlo ke změně jeho právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008 sp. zn. 28 Cdo 4833/2007, z něhož plyne, že při překročení zákonem stanoveného limitu výměry (30 metrů čtverečních) je nutno posuzovat alternativu vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu. Nejvyšší soud pak připomněl rozhodnutí odvolacího soudu z 18. 11. 2008 (sp. zn. 16 Co 374/2008, viz výše), který dospěl k závěru, že v dané věci právo odpovídající věcnému břemenu vydržením vzniklo, a to s během vydržecí doby od r. 1966, kdy byla výměníková stanice uvedena do provozu; tam odvolací soud konstatoval, že na straně vedlejšího účastníka je dán omluvitelný právní omyl, neboť vydržitel vycházel z předchozí (široce respektované) interpretace vzniku zákonného věcného břemene, jak ji uvádí rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 990/2002. Ohledně ustanovení § 77 odst. 6 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), Nejvyšší soud jen doplnil, že povinnost vlastníka strpět provozování a umístění tepelného rozvodného zařízení je nutné vztáhnout i na věcné břemeno vzniklé vydržením, jako je tomu v tomto případě. Nejvyšší soud tedy uzavřel, že závěry odvolacího soudu považuje za správné. II. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že ve shora uvedených závěrech obecných soudů spatřuje porušení svého základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, základního práva vlastnického a práva na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel konstatoval, že v dané věci soudy dospěly zejména k závěru, že právo odpovídající věcnému břemeni bylo vydrženo na základě omluvitelného právního omylu žalovaného. Stěžovatel však má za to, že vzhledem k okolnostem věci nemohl být takový omyl omluvitelně dán. Zdůraznil, že k vydržení je potřeba především dobré víry vydržitele a tato musí odpovídat objektivním skutečnostem a musí trvat po celou dobu vydržení. V tomto směru je pak podle něj zcela zásadním excesem, že soudy dospívají k závěru o vydržení, ačkoliv zde dobrá víra musí chybět ze zcela zřejmé příčiny; tou je právě reálná výměra dotčené výměníkové stanice a její limit daný zákonem pro vznik věcného břemene, neboť tyto rozměry se v tomto případě značně liší. Je prý totiž zcela absurdní, aby byla shledána dobrá víra o vydržení věcného břemene tam, kde zákon počítá s věcným břemenem u stanic do 30 metrů čtverečních, byť v předmětné stanici její výměra tento rozměr značným způsobem přesahuje, a to více než trojnásobně. Vzhledem k tomu, že předmětný výměník dosahuje výměry okolo 100 metrů čtverečních, není možné předpokládat, že by jeho uživatel mohl usuzovat na to, že se jedná o předepsaný rozměr, a věřit tomu, že zde existuje zákonné věcné břemeno, či být v dobré víře, že zde věcné břemeno ze zákona vzniklo. Je prý třeba připomenout, že vedlejší účastník je subjekt činný v teplárenském průmyslu (což byli i jeho právní předchůdci), tudíž se u něj znalost předpisů předpokládá