Ústavní soud I.ÚS 3803/25

Ústavní stížnost se týká výlučně nákladů řízení. Vychází ze sporu o náhradu nemajetkové újmy stěžovatelky za nepřiměřenou délku soudního řízení.

Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů plyne, že soud prvního stupně přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 27 591,50 Kč. Odvolací soud tuto částku změnil na 26 623,50 Kč a za náhradu nákladů odvolacího řízení jí přiznal 7 816,60 Kč.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy tímto porušily její ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 1, čl. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka spatřuje porušení těchto práv v nákladových výrocích soudů, které vycházejí z nového ustanovení § 9a odst. 2 advokátního tarifu. Toto ustanovení podle ní nepřípustně znevýhodňuje nároky proti státu (podle zákona č. 82/1998 Sb.) oproti zásahům do osobnostních práv, a to navzdory judikatuře Nejvyššího soudu, která tyto újmy považuje za materiálně totožné. Zatímco u osobnostních práv je stanovena minimální tarifní hodnota 65 000 Kč, u nároků proti státu váže odměnu na výši přiznané peněžité náhrady (max. 500 000 Kč), čímž u nízkých částek údajně vede k nepřiměřeně nízké odměně a vytváří paradox, kdy za nižší formu odškodnění (omluva či konstatování porušení) je přiznána vyšší odměna než za peněžitou náhradu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V rámci stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud poznamenává, že v posuzovaném případu neshledal závažné (mimořádné) důvody, které by odůvodňovaly nutnost jeho kasačního zásahu. Ústavní soud mnohokrát zopakoval, že se k přezkumu v oblasti nákladů řízení staví velmi zdrženlivě [např. nález ze dne 17. dubna 2019 sp. zn. II. ÚS 2632/18 (N 65/93 SbNU 301), bod 19]. Z hlediska kritérií řádného procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje ústavního významu [např. nález ze dne 15. října 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111), bod 11]. Ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny významnou [stanovisko pléna ze dne 5. března 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (č. 97/2025 Sb.), bod 11, a judikatura tam citovaná]. Uvedené platí tím spíše ve věcech bagatelních [citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, bod 34]. Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvedla, jakou výši náhrady nákladů jí podle jejího mínění měly obecné soudy přiznat. Z okolností případu je však zřejmé, že rozdíl mezi požadovanou a přiznanou částkou je bagatelní ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (viz zástupci stěžovatelky známá usnesení ze dne 12. listopadu 2025 sp. zn. II. ÚS 3137/25, bod 15, a ze dne 12. listopadu 2025 sp. zn. II. ÚS 3131/25, bod 19). Bylo tak především na stěžovatelce, aby v ústavní stížnosti vysvětlila, v čem tkví (zcela) mimořádné okolnosti, které by případu dodávaly ústavněprávní význam, typicky přesahem vlastních zájmů (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. května 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). Takové argumenty však stěžovatelka nepředložila. Ani Ústavní soud neshledal, že by ve věci byly dány tak závažné (zcela mimořádné) důvody, které by navzdory výše uvedenému odůvodňovaly nutnost jeho kasačního zásahu.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatelky. K návrhu stěžovatelky na zrušení § 9a odst. 2 advokátního tarifu Ústavní soud konstatuje, že tento má pouze akcesorickou povahu, a proto sdílí osud ústavní stížnosti.