I.ÚS 3807/19

Proti shora uvedeným rozsudkům obecných soudů podala stěžovatelka ústavní stížnost, ve které tvrdí, že jimi došlo k porušení jejích práv, zaručených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Soudem prvního stupně bylo ve věci stěžovatelky jako žalobkyně proti žalovaným - společnosti AP Insolvence, v.o.s. a Haně Ornstové (vedlejším účastníkům v řízení před Ústavním soudem), rozhodnuto o její žalobě o určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 28. 7. 2015, uzavřené mezi žalovanými, tak, že žaloba byla zamítnuta. Vrchní soud v Praze poté rozsudkem ze dne 26. 1. 2017 č. j. 101 VSPH 581/2016-98 uvedený rozsudek potvrdil a následně Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 29. 8. 2019 č. j. 29 ICdo 154/2017-203 zamítl také dovolání stěžovatelky v dané věci.

Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti zrekapitulovala skutkové okolnosti daného případu a jeho vývoj ze svého pohledu. V insolvenčním řízení byl zpeněžen její nemovitý majetek, a to kupní smlouvou, uzavřenou mezi vedlejšími účastníky řízení. Proti tomu brojila stěžovatelka ve shora popsaném soudním řízení, neboť má za to, že byla nezákonně zbavena svého majetku. Polemizuje s názory Nejvyššího soudu, např. že lze zpeněžovat před uskutečněním přezkumného jednání, což insolvenční zákon sice umožňuje, stěžovatelka to však nepovažuje za ústavně konformní a nesouhlasí také s tím, že by byla řádně předvolána zveřejněním v insolvenčním rejstříku. K dalšímu zásahu do práv stěžovatelky došlo podle jejího názoru tím, že nebyla účastna projednání insolvenčního návrhu, který byl proti ní podán. Se závěrem Nejvyššího soudu, že nelze vady v úvodní fázi insolvenčního řízení převádět do dalších jeho fází, lze podle stěžovatelky souhlasit jen potud, pokud je zkoumáno, jakého charakteru možná pochybení v předchozím řízení byla a jaké byly jejich důsledky.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je Ústavní soud oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Soudy se v napadených rozsudcích námitkami stěžovatelky dostatečně zabývaly a přehledně odůvodnily svoje závěry. Po provedeném dokazování dospěl již soud prvního stupně k závěru, že stěžovatelka domnělé vady insolvenčního řízení, řádně vedeného jak ze strany insolvenčního správce, tak insolvenčního soudu, neprokázala. Naopak bylo prokázáno, že stěžovatelka od počátku neposkytovala potřebnou součinnost, nespolupracovala a bránila ve výkonu činnosti insolvenčního správce, když například neumožnila prohlídku nemovitosti nebo působila problémy s doručováním. Ve všech napadených rozsudcích obecných soudů bylo podrobně vyloženo, proč stěžovatelce nelze v jejím návrhu na určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 28. 7. 2015, uzavřené mezi vedlejšími účastníky řízení, vyhovět. Na tomto závěru nelze shledat nic neústavního a znovu opakovat již několikrát vyřčené. Stěžovatelka sice zastává odlišný právní názor, to však samo o sobě nemůže pochopitelně opodstatněnost ústavní stížnosti založit.