I.ÚS 3825/17

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 7. prosince 2017, stěžovatel podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho ústavně zaručená základní práva na spravedlivý proces podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel se žalobou podanou u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") domáhal po žalovaném JUDr. Liboru Rojarovi, správci konkursní podstaty úpadce TP - Help, spol. s r. o., zaplacení částky 483 549 Kč s příslušenstvím. Krajský soud žalobu rozsudkem ze dne 7. ledna 2016 č. j. 4/41/11/33 Cm 53/2005-417 zamítl. K odvolání podanému stěžovatelem Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudek krajského soudu potvrdil. Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu i dovoláním, které Nejvyšší soud jako vadné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítal, že nebyl řádně předvolán k jednání před soudem prvního stupně na den 7. ledna 2016, neboť předvolání na jednání soudu nebylo obecnému zmocněnci stěžovatele JUDr. Jiřímu Habartovi řádně doručeno.

Dále stěžovatel poukázal na to, že rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího, spočívají na nesprávném právním posouzení merita věci. Podle názoru stěžovatele měl platnost a účinnost veškerých smluv uzavřených mezi stěžovatelem a úpadcem TP-HELP, spol. s r. o., soud prvního stupně za prokázanou.

Stěžovatel má rovněž za to, že dovolání, které podal proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, bylo důvodné a mělo být o něm Nejvyšším soudem meritorně rozhodnuto.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.

Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností.

Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci odvolacím soudem, vedenou v rovině práva podústavního.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vrchního soudu vyplývá, že tento soud se celou věcí řádně zabýval, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Vrchní soud dospěl k závěru, že krajský soud učinil správná skutková zjištění a také o z nich dovodil přiléhavé právní závěry. Vycházel z toho, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o pronájmu psa pro ostrahu ze dne 1. prosince 1995, včetně dodatku ze dne 15. ledna 1996 a smlouvy o zajištění služeb a provozu areálu dne 1. prosince 1997. Stěžovatel byl u jednání soudu dne 26. března 2015 ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. vyzván, aby doplnil svá tvrzení, zda činnosti vykonával sám, popř. prostřednictvím dalších osob, pokud ano, ať označí veškeré důkazy svědčící o tom, že prováděl jednotlivé činnosti ve smyslu předložených smluv, které jsou předmětem fakturace, a to v rozsahu i ohledně druhu práce, které jsou vyúčtovány. Na to mu byla stanovena lhůta 60 dnů ode dne tohoto jednání soudu. Za situace, kdy dosud navržené důkazy nárok stěžovatele neprokazovaly, a stěžovatel na uvedenou výzvu soudu nereagoval, vycházel krajský soud z toho, že se stěžovatel ocitl v důkazní nouzi, když neprokázal provedení činností, které fakturoval a za které požadoval žalovanou odměnu. Podle názoru vrchního soudu krajský soud postupoval správně, když jednal a vynesl rozsudek u jednání dne 7. ledna 2016, neboť se stěžovatel bez omluvy k jednání nedostavil. To že byl řádně předvolán, vyplývá podle závěru vrchního soudu z doručenky u čl. l. 406. Ústavní soud považuje toto odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu za ústavně konformní a srozumitelné.

V případě napadeného usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání a Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Nejvyšší soud v posuzované věci konstatoval, že podané dovolání nemůže být podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť trpí vadou, pro níž nelze v řízení pokračovat a stěžovatel ani nevymezil žádnou z přípustností dovolání.

Ústavní soud ve výsledku v napadených rozhodnutích vrchního soudu a Nejvyššího soudu kvalifikovaný exces či libovůli, ani mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, nespatřuje.

Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.