I.ÚS 386/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 386/25 ze dne 18. 3. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka), soudkyně Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Maríka, zastoupeného Mgr. Jakubem Horkým, advokátem, sídlem Vodičkova 695/24, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. prosince 2024 č. j. 5 Ads 36/2024-26 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. prosince 2024 č. j. 6 Ads 150/2024-31, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení a Ministerstva práce a sociálních věcí, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a shrnutí řízení před obecnými soudy 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, namítá stěžovatel zásah do svého práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na pomoc v hmotné nouzi podle čl. 30 odst. 2 Listiny. K tomu mělo dojít tak, že se Nejvyšší správní soud (dále také "NSS") nedovoleně odchýlil od právních závěrů učiněných ve svém předchozím rozhodnutí, aniž by věc postoupil rozšířenému senátu k překonání právního názoru. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisového materiálu zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatel v roce 2014 požádal o příspěvek na bydlení podle zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, který uplatnil na jemu pronajatý rodinný dům. V domě se nachází dva zkolaudované byty, které však nejsou bytovými jednotkami ve smyslu § 1159 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Stěžovatel obývá jeden z bytů, v domě dále žijí další osoby na základě smlouvy mezi stěžovatelem a pronajímatelem jako spolubydlící (bez přímého nájemního vztahu k nemovitosti). Tuto žádost správní orgán rozhodnutím z 18. 8. 2014 zamítl, neboť stěžovatel navzdory výzvě neprokázal nájemní vztah ke konkrétnímu bytu, ale pouze k celému domu. Odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítl vedlejší účastník - Ministerstvo práce a sociálních věcí z obdobných důvodů. Správní žalobu v prvním stupni Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 29. 1. 2018 č. j. 2 Ad 6/2015-35 zamítl. Mimo jiné uvedl, že nelze extenzivně interpretovat tehdy účinný § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře tak, že by zahrnoval rovněž nájemce rodinného domu, v němž se nachází bytové jednotky. 3. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel kasační stížnost, o níž rozhodoval Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 3. 10. 2018 č. j. 1 Ads 85/2018-37. Ten napadený rozsudek městského soudu i předcházející rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil a vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že z funkčního hlediska je pro účely příspěvku na bydlení nutné vyložit § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře tak, že za byt může být považován i rodinný dům, a to za splnění dalších zákonných podmínek této dávky. Podle NSS tak městský soud i vedlejší účastník nesprávně posoudili rozhodnou právní otázku a vystavěli svá rozhodnutí na nezákonném podkladu. 4. Vedlejší účastník následně zrušil rozhodnutí prvostupňového orgánu, vázán právním názorem NSS, aby ve věci dále postupoval ve vyřizování žádosti o příspěvek na bydlení. Správní orgán opět žádosti nevyhověl, což bylo potvrzeno novým rozhodnutím vedlejšího účastníka. Rozhodnutí vedlejšího účastníka následně zrušil městský soud s tím, že správní orgány nevyzvaly stěžovatele k prokázání, ve kterém konkrétním bytě v rámci domu skutečně bydlí, a k prokázání dalších skutečností nutných pro posouzení nároku na žádanou dávku. Na základě toho vedlejší účastník zrušil rozhodnutí prvostupňového správního orgánu a uložil mu ve věci dále postupovat. Ten vyzval stěžovatele, aby prokázal, ve kterém bytě v rámci domu skutečně bydlí a aby, mimo jiné, doložil náklady na bydlení k tomuto bytu, jelikož dosud doložil pouze náklady na bydlení k celému rodinnému domu. Na tuto výzvu stěžovatel reagoval tak, že vymezil byt, ve kterém bydlí, nicméně ve vztahu k nákladům na bydlení uvedl, že je schopen doložit pouze náklady na bydlení k celému domu, nikoli pouze bytu. Na základě nesplnění této výzvy pak správní orgán stěžovateli nepřiznal nárok na příspěvek na bydlení, přičemž tento závěr potvrdil jak vedlejší účastník coby odvolací orgán, tak městský soud. Veden rozhodnutím NSS (uvedeného v bodě 3) akceptoval městský soud, že je za byt možné považovat i rodinný dům, za samostatný byt by pak ale podle městského soudu bylo možné považovat pouze dům, pokud by tvořil jednu obytnou jednotku, což však není případ stěžovatele. Dále je v rámci posuzování dalších podmínek přiznání příspěvku na bydlení nutné doložit náklady na bydlení ke konkrétnímu obývanému bytu. To stěžovatel neučinil, a proto bylo namístě jeho žádosti o příspěvek na bydlení nevyhovět. 5. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel kasační stížnost, o níž rozhodl NSS napadeným rozsudkem č. j. 5 Ads 36/2024-28 tak, že ji zamítl. Ztotožnil se se závěrem městského soudu o tom, že z rozsudku NSS č. j. 1 Ads 85/2018-37 vyplývá, že je možné za byt považovat i dům, nicméně výklad dále posouvá tak, že nemůže jít o dům, v němž jsou další byty. Stěžovatel pak nesplnil další podmínky řízení o žádosti o příspěvek na bydlení, o kterých hovoří i citovaný rozsudek NSS, když nedoložil náklady na bydlení v konkrétním bytě, a to i přes výzvu správního orgánu. Bylo tedy namístě pro nesplnění podmínek stěžovateli dávku nepřiznat. 6. Paralelně s výše uvedenými řízeními pak vedl stěžovatel další spor ohledně příspěvku na bydlení, která mu byl dne 13. 11. 2013 přiznána. Ten mu byl následně odejmut nejprve vlivem změny jeho trvalého bydliště, po proběhlém soudním řízení pak z obdobných důvodů, z jakých mu nebyl přiznán příspěvek na bydlení k žádosti z roku 2014, popsané v bodech 2-5. V napadeném usnesení NSS č. j. 6 Ads 150/2024-31, kterým rozhodoval v této linii stěžovatelovy věci, dospěl soud k závěru, že z rozsudku 1 Ads 85/2018-37 nevyplývá, že je nutné za byt považovat i dům s více byty. Takový výklad by podle NSS šel proti aktuální právní úpravě toho, co je za byt považováno, a proti smyslu příspěvku na bydlení jako dávky státního sociálního systému. Dále uplatnil NSS obdobnou argumentaci jako v rozsudku č. j. 5 Ads 36/2024-28 stran nesplnění výzvy správního orgánu a tím nenaplnění podmínek přiznání příspěvku na bydlení. II. Argumentace stěžovatele a vyjádření účastníků řízení 7. Stěžovatel v podaných ústavních stížnostech namítá, že se v obou napadených rozhodnutích Nejvyšší správní soud odchýlil od dříve vydaného rozhodnutí (č. j. 1 Ads 85/2018-37), aniž by však věc postoupil k rozhodnutí rozšířenému senátu. V prvním rozhodnutí stanovil, že je za byt možné považovat také rodinný dům, přičemž obě napadená rozhodnutí se od tohoto závěru odchylují a stěžovateli tuto možnost nepřiznávají. Takový postup, aniž by byl posvěcen rozšířeným senátem ve smyslu § 17 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, představuje porušení práva stěžovatele na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Vůči druhému napadenému rozhodnutí pak stěžovatel namítá, že bylo NSS odmítnuto pro nepřijatelnost, aniž by k tomu byly dány důvody a naopak byla kasační stížnost přijatelná, projednatelná a důvodná. Bez dalšího odůvodnění stěžovatel namítá také porušení práva na pomoc v hmotné nouzi. 8. Nejvyšší správní soud ve vyjádřeních k ústavní stížnosti v zásadě zopakoval svoji argumentaci obsaženou v rozhodnutích a navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno. Rekapituloval, že napadená rozhodnutí nejsou v rozporu s předchozím rozhodnutím NSS a že jej pouze rozvíjejí směrem ke smysluplnému pojetí příspěvku na bydlení jako dávky státní sociální pomoci. Vedlejší účastník ve svém vyjádření rovněž navrhl nevyhovění ústavní stížnosti s tím, že v napadených rozhodnutích jsou řešeny odlišné právní otázky, než jaké byly vypořádány předcházejícím rozhodnutím. 9. Ústavní soud zaslal vyjádření k případné replice stěžovateli. Ten tohoto práva nevyužil III. Procesní podmínky řízení 10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen advokátem dle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovateli zákon nepřiznává opravné prostředky proti napadenému rozhodnutí. Ústavní soud rozhodoval bez ústního jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu a contrario). 11. Stěžovatel podal dvě stížnosti (ze dne 5. 2. 2024 sp. zn. I. ÚS 386/25 a ze dne 17. 2. 2025 sp. zn. II. ÚS 538/25), které byly usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2025 spojeny ke společnému řízení pod spisovou znač