I.ÚS 3863/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3863/16 ze dne 31. 10. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Boháčové, zastoupené Mgr. Ondřejem Tejnorou, advokátem, se sídlem Janáčkovo nábřeží 57, Praha 5 - Malá Strana, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016 č. j. 25 Cdo 292/2016- 310, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 22. listopadu 2016, a doplněným dne 15. března 2017, se stěžovatelka, s odvoláním na porušení čl. 1, 12, 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. II. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 3. 2013 č. j. 14C 85/2009-164 bylo vyhověno stěžovatelčině žalobě na zaplacení 65 751 Kč s příslušenstvím jako nákladů na opravy závad v bytě, jehož je nájemcem, vůči pronajímateli bytu. Předmětné závady vznikly vytopením bytu v dubnu roku 2001. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 2. 2014 č. j. 17Co 378/2013-198 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž jej zavázal zabývat se mimo jiné tím, zda stěžovatelka učinila řádnou výzvu pronajímateli k odstranění vad. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 11. 2014 č. j. 14C 85/2009-226 byla žaloba stěžovatelky zamítnuta a uložena jí povinnost k náhradě nákladů řízení žalovaného ve výši 59 121 Kč a státu ve výši 3 750 Kč. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že stěžovatelka dopisy ze dne 11. 7. 2005 a 4. 11. 2005 nevyzvala žalovaného řádně zákonným způsobem ve smyslu § 691 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ("občanský zákoník") k odstranění předmětných závad v bytě, když předmětné dopisy nesplňovaly zákonná kritéria. V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně stěžovatelka vyslovila s tímto závěrem nesouhlas. Poukázala na dopis ze dne 6. 8. 2007, ve kterém žalovanému sdělila, že dle § 691 občanského zákoníku si závady nechá odstranit sama a bude po žalovaném následně požadovat náhradu nákladů, přičemž vytkla soudu prvního stupně, když tento se jím nezabýval. Podle stěžovatelky žalovaný o závadách bránících řádnému užívání bytu věděl několik let, nemohl proto tvrdit, že mu nebyla poskytnuta lhůta k jejich odstranění. Podle stěžovatelky nebylo vyhověno jejímu nároku z důvodu ryzího formalismu soudu. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 9. 2015 č. j. 17Co 106/2015-266 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu ke státu potvrdil. Ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky prvostupňový rozsudek změnil tak, že jejich výši stanovil částkou 31 157 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil. Stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 9 777 Kč. Odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že předchozí upozornění v ustanovení § 691 občanského zákoníku musí jednoznačně obsahovat nejen upozornění na závadu a poskytnutí přiměřené lhůty k jejímu odstranění, nýbrž rovněž upozornění na to, že neodstraní-li pronajímatel závadu, učiní tak nájemce sám a bude po pronajímateli požadovat náhradu účelně vynaložených nákladů. Pouhá informace o potřebě oprav sloužící k tomu, aby se pronajímatel o skutečnosti existence závad dozvěděl, takové náležitosti nesplňuje. Odvolací soud dospěl k závěru, že dopisy žalobkyně ze dne 11. 7. 2005 a ze dne 4. 11. 2005 zákonné předpoklady ve smyslu § 691 občanského zákoníku zjevně nesplnily; stejně tak dopis ze dne 6. 8. 2007. Dále uvedl, že naproti tomu bylo prokázáno, že k protečení došlo v roce 2001 a stěžovatelka začala situaci řešit až v roce 2005. Znaleckým posudkem bylo rovněž prokázáno, že stěžovatelka požadovala opravu vad, které s předmětnou škodou způsobenou protečením nesouvisely. Žalovaný měl snahu opravy provést a v průběhu soudního řízení se chtěl se stěžovatelkou finančně vyrovnat; ta měla proti způsobu provedení opravy stále výhrady a se smírným vyřešením věci nesouhlasila. Následné dovolání stěžovatelky i žalovaného proti zamítajícímu rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením podle § 243c odst. 1věty první občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") odmítl. III. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí postrádají náležité odůvodnění, čímž došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. V řízení před soudem odvolacím i dovolacím poukazovala na nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2281/2014. Odvolací soud se tímto nálezem zabýval, dle stěžovatelky jej však nesprávně interpretoval. Dovolací soud se měl zabývat argumentací stěžovatelky úvahou v rozsahu jednoho odstavce, přičemž uvedeným nálezem se vůbec nezabýval. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu pak stěžovatelka namítá formalistický přístup odvolacího i dovolacího soudu odhlížejíce od reálných společenských vztahů, jakož i od účelu a smyslu ustanovení § 687 a § 691 občanského zákoníku. Jejich rozhodnutí považuje za překvapivá, neboť oba soudy nerespektovaly ustálenou soudní praxi k dané problematice. Odvolací soud měl opomenout některé důkazy a ze skutkových zjištění dovodil neodpovídající právní závěry. Oba soudy se měly dopustit nepřípustně formalistického výkladu dané problematiky. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na bezpředmětnost poskytnutí určité lhůty k odstranění závad podle § 691 občanského zákoníku za situace, kdy lhůtu pronajímateli určil správní orgán v rámci zákonného dozoru a rovněž v případě, kdy sám žalovaný před podáním výzev k odstranění vad uznal existenci a intenzitu závad svým rozhodnutím o snížení nájemného. Svoji argumentaci v tomto ohledu v ústavní stížnosti blíže rozebírá. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2017 sp. zn. II. ÚS 3643/15, přičemž je přesvědčena o aplikovatelnosti závěrů vyplývajících z jeho odůvodnění (pokud jde o rozhraničení mezi skutkovými a právními otázkami) na její případ. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu, že jí v dovolání předestřené otázky jsou návrhem na přezkoumání zjištěného skutkového stavu; ten v dovolání nezpochybnila. IV. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ačkoliv stěžovatelka petitem ústavní stížnosti napadá výslovně pouze usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 292/2016-310 ze dne 23. 8. 2016, z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že její námitky směřují také proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 106/2015-266 ze dne 3. 9. 2015. Je třeba zdůraznit, že stěžovatelčino dovolání (stejně jako dovolání žalovaného) bylo senátem Nejvyššího soudu odmítnuto pro nepřípustnost, nikoliv pro vady. Rozhodnutí tedy záviselo na uvážení dovolacího soudu - ústavní stížnost vůči dalším rozhodnutím je tak přípustná. Proto Ústavní soud podrobil svému ústavněprávnímu přezkumu i rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud poukazuje na to, že je zcela v kompetenci Nejvyššího soudu, jak posoudí přípustnost dovolání. Samotné rozhodnutí o odmítnutí dovolání podle § 237 o. s. ř. může Ústavní soud hodnotit pouze z hlediska jeho ústavnosti. Obecně přitom platí, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost musí vyplynout, z jakého důvodu obsaženého v ustanoveních § 237 až 239 o. s. ř. dovolací soud shledal podané dovolání nepřípustným, a poté musí tento závěr rozhodující senát také alespoň ve stručnosti (viz § 243f odst. 3 o. s. ř.), byť jen s uvedením nosných důvodů, odůvodnit (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1990/15 ze dne 5. 4. 2016). V projednávané věci Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval přípustnost podaného dovolání podle § 237 o. s. ř. a z důvodů, jež vyložil v napadeném usnesení, je shledal nepřípustným. Nejvyšší soud uvedl, že "žalobkyně uplatnila nezpůsobilý dovolací důvod, neboť její námitky nesměřují proti řešení konkrétní právní otázky, na níž závisí napadené rozhodnutí. Dovolatelka v podstatě zpochybňuje zjištěný skutkový stav ohledně průběhu