I.ÚS 3877/17

Stěžovatelé se svým návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhali zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí a namítali zásah do svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na ochranu majetku zaručeného v čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Ústavní soud z napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti zjistil, že stěžovatelé podali dne 31. 1. 2007 proti vedlejším účastníkům žalobu, kterou se domáhali, aby soud vedlejším účastníkům uložil povinnost umožnit stěžovatelům přístup do domu č. p. X v ulici S., P., a umožnit jim vybudování nové bytové jednotky z dosavadní jednotky č. X/1, č. X/2 a z půdních prostor tak, jak bylo dojednáno ve smlouvě o výstavbě ze dne 24. 11. 2003. Tato žaloba byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 5. 2015 č. j. 9 C 16/2007-454 zamítnuta, neboť dle soudu prvního stupně bylo od smlouvy platně odstoupeno. K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 4. 2016 č. j. 54 Co 353/2015-533 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud uzavřel, že žaloba není důvodná proto, že se v mezidobí změnil okruh účastníků smlouvy o výstavbě a současných vlastníků jednotek v domě s tím, že dle odvolacího soudu smlouva o výstavbě nezakládá práva a závazky, které dle § 20 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů přecházejí na právní nástupce. Dle odvolacího soudu pak nemohlo být žalobě vyhověno ani proto, že žalobci podanou žalobou požadují plnění nemožné, neboť doba platnosti stavebního povolení v mezidobí mamě uplynula. Závěrem odvolací soud uvedl, že každý z účastníků smlouvy o výstavbě mohl od smlouvy odstoupit s tím důsledkem, že by smlouva byla zrušena i ve vztahu ke všem ostatním účastníků smlouvy, kteří od ní neodstoupili. Dle odvolacího soudu jedna z vedlejších účastnic platně odstoupila od smlouvy, v důsledku čehož smlouva o výstavbě zanikla ve vztahu ke všem účastníkům smlouvy.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které zamítl Nejvyšší soud napadeným rozsudkem ze dne 14. 9. 2017 č. j. 26 Cdo 4910/2016-592. Nejvyšší soud dal stěžovatelům za pravdu v tom, že nepožadovali nemožné plnění, neboť se jednalo o závazek fakticky i právně splnitelný. Stejně tak se Nejvyšší soud ztotožnil s tím, že ačkoliv je smlouva o výstavbě závazkovým právním vztahem, jedná se o specifický smluvní typ, který je charakteristický svými věcně právními účinky, a tudíž práva a povinnosti ze smlouvy o výstavbě přecházejí na právní nástupce účastníků smlouvy. Dovolací soud pak dovolání stěžovatelů zamítl proto, že dovodil, že každý z účastníků smlouvy o výstavbě tuto smlouvu uzavírá sám za sebe, a tudíž je kterýkoliv účastník smlouvy oprávněn od smlouvy o výstavbě jednotlivě odstoupit, pokud je vůči němu druhý účastník smlouvy v prodlení, a to s důsledky zániku smlouvy o výstavbě pouze vůči těmto odstoupivším účastníkům, aniž by o tom ostatní účastníky smlouvy (ostatní vlastníky jednotek) bylo třeba speciálně informovat.

Stěžovatelé se domnívají, že rozhodnutím dovolacího soudu v této věci bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv, a to práva na spravedlivé řízení a práva na ochranu majetku. Stěžovatelé totiž považují výklad § 18 zákona o vlastnictví bytů, ve spojení s § 48 občanského zákoníku, který zaujal dovolací soud, za příliš extenzivní, nelogický a účelový. V případě možnosti odstoupení od smlouvy tak dovolací soud vychází z mnohosti účastníků smlouvy o výstavbě, v případě doručování výpovědi však v rozporu s tím vychází z předpokladu, že všichni vlastníci jednotek tvoří jednu stranu smlouvy, přičemž druhou stranu smlouvy představují stavebníci. Takový výklad je podle stěžovatelů vnitřně rozporný, přičemž poukazují na judikaturu, dle které je v případě jednostranného právního úkonu nutné k tomu, aby byl tento úkon způsobilý vyvolat zamýšlené právní účinky, jeho doručení ostatním účastníkům smlouvy. Pokud je na dotčené straně smlouvy více osob, je nezbytné, aby výpověď byla adresována a doručena každé z nich. Pakliže tedy smlouvu o výstavbě uzavírá každý vlastník sám za sebe, má smlouva o výstavbě tolik smluvních stran, kolik je vlastníků jednotek v domě, a stavebníka. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud tento výklad nezaujal, považují stěžovatelé jeho závěry za zjevně nepřiměřené a svévolné, a proto protiústavní.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, požadované zákonem o Ústavním soudu. Stěžovatelka je řádně zastoupena a stížnost byla podána včas a proti konečnému rozhodnutí o věci.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) aj.].

Stěžovatelé se sice dovolávají svých ústavně zaručených práv, avšak ve své ústavní stížnosti jen pokračují v polemice o výklad podústavního práva. Jak již však bylo výše uvedeno, Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do interpretace podústavního práva, pokud takováto intepretace nevede k zásahům do ústavně zaručených práv stěžovatelů.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal, že napadeným rozhodnutím, tedy právními závěry v něm vyvozenými, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů, tak jejich ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.