I.ÚS 3926/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3926/16 ze dne 11. 6. 2019 N 108/94 SbNU 311 Formulace naléhavého právního zájmu v určovací žalobě   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Krbcové, zastoupené Mgr. Liborem Kapalínem, advokátem, sídlem Na Příkopě 18, Praha 1, proti výroku III rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2016 č. j. 30 Cdo 789/2016-405 ve znění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. listopadu 2016 č. j. 30 Cdo 789/2016-416, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 13. října 2015 č. j. 12 Co 333/2015-376 a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. června 2015 č. j. 25 C 10/2015-337, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci jako účastníků řízení a 1. Radoslava Prečana a 2. Zemědělského družstva Slavonín, sídlem Slavonín 428, Olomouc, jako vedlejších účastníků, takto: I. Výrokem III rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2016 č. j. 30 Cdo 789/2016-405 ve znění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. listopadu 2016 č. j. 30 Cdo 789/2016-416 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo stěžovatelky vlastnit majetek zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Výrok III rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2016 č. j. 30 Cdo 789/2016-405 ve znění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. listopadu 2016 č. j. 30 Cdo 789/2016-416 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 Listiny a právo podnikat zaručené v čl. 26 odst. 1 Listiny. 2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že žalobou podanou dne 14. 1. 2015 u Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") proti vedlejším účastníkům se stěžovatelka domáhala určení, že vedlejší účastník 1 je vlastníkem ideální poloviny pozemku parc. č. X, k. ú. Slavonín, obec Olomouc. Tvrdila, že s vedlejším účastníkem 1 spoluvlastnila předmětný pozemek, každý v rozsahu jedné poloviny. Vedlejší účastník 1 smlouvou ze dne 18. 8. 2014 převedl svůj podíl na vedlejšího účastníka 2, aniž by jej stěžovatelce nabídl v rámci předkupního práva. Vzhledem k tomu, že podle názoru stěžovatelky se vedlejší účastník 1 tímto převodem chtěl zbavit svého majetku, z nějž by mohlo dojít k uspokojení její pohledávky, dovolala se dopisem ze dne 27. 11. 2014 u vedlejších účastníků neplatnosti uvedené smlouvy a následně podala žalobu na určení vlastnického práva vedlejšího účastníka 1. Naléhavý právní zájem na tomto určení zdůvodnila ohrožením svých práv, neboť s vedlejším účastníkem 1 vede řadu soudních sporů, přičemž se mu již v minulosti podařilo zbavit části svého majetku, a tím mařit výkon rozhodnutí pro pohledávky stěžovatelky. 3. Výrokem I rozsudku okresního soudu ze dne 1. 6. 2015 č. j. 25 C 10/2015-337 byla žaloba stěžovatelky zamítnuta, výroky II a III jí rovněž byla uložena povinnost nahradit vedlejším účastníkům náklady řízení. Okresní soud v odůvodnění uvedl, že uvedenou kupní smlouvou ze dne 18. 8. 2014 nedošlo k porušení předkupního práva stěžovatelky. 4. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. V něm uvedla, že okresní soud nepřihlédl ke všem skutečnostem, které tvrdila, na základě dokazování dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde-li o věc samu, vyjádřila přesvědčení, že i nyní se na předkupní právo aplikuje ustanovení § 140 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013, (dále též jen "původní občanský zákoník"), ve spojení s ustanovením § 3062 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen "nový občanský zákoník"). 5. Výrokem I rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 13. 10. 2015 č. j. 12 Co 333/2015-376 byl rozsudek okresního soudu potvrzen. Výroky II a III bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Krajský soud v odůvodnění zejména zdůraznil, že ke dni vydání rozhodnutí neobsahoval nový občanský zákoník oprávnění spoluvlastníka domáhat se neplatnosti právního jednání z důvodu porušení zákonného předkupního práva spoluvlastníka. 6. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. V něm poukázala na otázky, které dřívější rozhodovací praxí Nejvyššího soudu dosud nebyly řešeny, zejména zda se aplikuje právní úprava obsažená v ustanovení § 140 původního občanského zákoníku ve spojení s § 3062 nového občanského zákoníku při porušení zákonného předkupního práva, zda mohlo k 1. 1. 2015 dojít k prekluzi předkupního práva, když k dovolání se neplatnosti právního jednání došlo ještě v roce 2014, zda lze považovat nabídku předkupního práva za doručenou, když se s ní stěžovatelka nemohla seznámit, a zda lze při určení náhrady nákladů řízení vycházet z tarifní hodnoty vycházející z kupní ceny dohodnuté mezi vedlejšími účastníky. 7. Výrokem I rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016 č. j. 30 Cdo 789/2016-405 byl rozsudek krajského soudu v části výroku I, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu ve výrocích II a III o náhradě nákladů řízení, a ve výrocích II a III o nákladech odvolacího řízení zrušen. Výrokem II rozsudku byly zrušeny výroky II a III rozsudku okresního soudu o nákladech řízení a v tomto rozsahu byla věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Výrokem III bylo dovolání ve zbývajícím rozsahu zamítnuto. Nejvyšší soud k zamítnutí dovolání stěžovatelky, jde-li o věc samu, uvedl, že podle § 3062 nového občanského zákoníku předkupní právo spoluvlastníků podle § 140 původního občanského zákoníku zaniká uplynutím jednoho roku ode dne nabytí účinnosti nového občanského zákoníku. V této souvislosti Nejvyšší soud poukázal na významnou otázku, a to, zda účinky uvedeného pravidla nastávají také v případě, že byl nárok z porušení předkupního práva v této jednoroční lhůtě uplatněn. Z odůvodnění rozsudku vyplývá závěr Nejvyššího soudu, že s přihlédnutím ke znění zákona a úmyslu zákonodárce je v případě soudního uplatnění nároku třeba postupovat podle ustanovení § 140 původního občanského zákoníku, přičemž o tomto nároku má být rozhodováno podle původních právních předpisů. V nyní posuzované věci bylo zjištěno, že stěžovatelka se v průběhu uvedené jednoroční lhůty u vedlejších účastníků dovolávala relativní neplatnosti kupní smlouvy a dne 14. 1. 2015 podala žalobu. Nejvyšší soud proto konstatoval, že k podání žaloby došlo již v situaci, kdy její předkupní právo neexistovalo a ani případná deklarace spoluvlastnického práva vedlejšího účastníka 1 by její právní postavení nijak nezměnila. Jiný závěr by bylo možno učinit, domáhala-li by se stěžovatelka nabídnutí podílu ke koupi, tato situace však v nyní posuzované věci nenastala. Z těchto důvodů Nejvyšší soud vyslovil, že stěžovatelce nesvědčil naléhavý právní zájem na určení spoluvlastnického práva vedlejšího účastníka 1. II. Argumentace stěžovatelky 8. Stěžovatelka po obsáhlé rekapitulaci řízení před obecnými soudy a popisu okolností uzavření kupní smlouvy mezi vedlejšími účastníky v ústavní stížnosti uvádí, že se neztotožňuje se závěry Nejvyššího soudu o nemožnosti dosáhnout příznivějšího postavení v případě vyhovění žalobě, tedy určení vlastnického práva vedlejšího účastníka 1. V této souvislosti zejména poukazuje na naléhavý právní zájem vymezený v žalobě a na účelovost převodu podílu mezi vedlejšími účastníky, jímž se vedlejší účastník 1 měl snažit mařit výkon soudních rozhodnutí pro pohledávky stěžovatelky. Rovněž zdůrazňuje, že dovolala-li se neplatnosti převodu podílu v roce 2014, nemohlo dnem 1. 1. 2015 dojít k prekluzi jejího práva, přičemž upozorňuje, že není ani možné, aby soudní řízení bylo pravomocně skončeno v průběhu uvedené jednoroční lhůty. Další část ústavní stížnosti se soustředí na hodnocení právní úpravy, kdy k 1. 1. 2015 došlo ke zrušení zákonného předkupního práva spoluvlastníků. K samotným okolnostem realizace předkupního práva uvedla, že Nejvyšší soud ignoroval její námitky týkající se doručování zásilek, od nichž se odvíjela její možnost seznámit se s dopisem obsahujícím nabídku k uplatnění předkupního práva, a vyjádřila nesouhlas s tvrzením, že si v případě nepřítomnosti v České republice musela být vědoma všech následků