I.ÚS 3949/14

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 18. prosince 2014, stěžovatelka podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2014 č. j. 30 Cdo 2137/2014-127 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na řádný a spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 4, čl. 81, čl. 82, čl. 85 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatelka současně navrhovala, aby Ústavní soud zrušil část ustanovení § 243b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a to v části "...ustanovení § 43, 92, 95 až 99 a 107a však pro dovolací řízení neplatí" a část ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř., a to ve slově "...průběhu".

Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím odmítl dovolání podané stěžovatelkou v právní věci stěžovatelky proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, o zaplacení 84 393,50 Kč s příslušenstvím. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelka dovolání sice podala ve lhůtě stanovené pro podání dovolání, avšak zákonem stanovené náležitosti v rozporu s ustanovením § 241b odst. 3 o. s. ř. doplnila až po uplynutí lhůty k dovolání.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že vlastní odůvodnění napadeného usnesení je sice v souladu s platnými ustanoveními o. s. ř., ale tato ustanovení jsou podle jejího názoru "v rozporu s obecným právem", čímž dochází k porušení jejích občanských a lidských práv. Napadená ustanovení o. s. ř. považuje za diskriminační a neústavní, a proto navrhuje jejich zrušení.

Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení podrobně uvedl, z jakého důvodu podané dovolání odmítl. Ústavní soud toto odůvodnění považuje za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. V kontextu s konkrétními okolnostmi dané věci nelze než dovodit, že stěžovatelce se porušení namítaného práva na spravedlivý proces nezdařilo doložit.

Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost spolu s návrhem na zrušení napadených ustanovení občanského soudního řádu odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.