I.ÚS 404/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 404/25 ze dne 19. 8. 2025 Nutnost vyčerpání mírnějších opatření před uvalením vazby   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti J. F., zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem Ostravská 2966, Rožnov pod Radhoštěm, proti výroku I rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2025 sp. zn. 8 Tz 62/2024, kterým bylo rozhodnuto o stížnosti pro porušení zákona, podané ministrem spravedlnosti ve prospěch stěžovatele, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a ministryně spravedlnosti jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Výrokem I rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2025 sp. zn. 8 Tz 62/2024 bylo porušeno základní právo stěžovatele na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1, odst. 2, odst. 5 Listiny základních práv a svobod. II. Výrok I rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2025 sp. zn. 8 Tz 62/2024 se proto ruší. Odůvodnění I. Stručné shrnutí podstaty nálezu 1. Ústavní soud se v tomto nálezu zabývá situací stěžovatele (obviněného), který se opakovaně omlouval z hlavního líčení z důvodu údajných zdravotních problémů. Krajský soud použitím operativně pátracích prostředků dospěl k závěru, že stěžovatel své zdravotní problémy zveličuje, a že je schopen se hlavního líčení zúčastnit. Nato jej vzal do vazby, kterou několikrát prodloužil. 2. Ústavní soud dospěl k závěru, že vzetím stěžovatele do vazby byla porušena jeho základní práva a svobody. Má-li trestní soud za to, že obviněný obstruuje (zdržuje) průběh řízení, je povinen se nejdříve alespoň pokusit zajistit účast obviněného na řízení mírnějšími prostředky než vazbou, zejména předvedením obviněného. Tomuto ústavnímu požadavku krajský soud nedostál. Stěžovatel byl vzat do vazby bez zákonného důvodu, a tedy v rozporu s čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. II. Průběh trestního řízení a obsah napadeného rozhodnutí 3. Proti stěžovateli je vedeno trestní stíhání pro zločin podvodu, kterého se měl dopustit obchodováním s padělanými obrazy, vydávanými za originální díla. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2016 byl stěžovatel vzat do vazby. Následně ho Krajský soud v Ostravě dne 15. 5. 2017 propustil na svobodu za současného přijetí peněžité záruky (kterou následně opakovaně snížil). Dne 26. 8. 2019 Krajský soud v Praze vydal odsuzující rozsudek, který však Vrchní soud v Praze zrušil usnesením ze dne 29. 9. 2021. 4. Soud prvního stupně tak měl o věci rozhodovat znovu; v rámci toho nařizoval hlavní líčení, která však byla opakovaně odročována z důvodu omluv stěžovatele pro jeho zdravotní obtíže. Poté, co krajský soud získal podezření, že stěžovatel svůj zdravotní stav předstírá nebo zveličuje, přistoupil k jeho sledování dle § 158d odst. 1 a 2 trestního řádu s cílem získat poznatky o pohybu stěžovatele a ověřit, zda se účastní předepsaných lékařských procedur a naopak se neúčastní aktivit, které by byly v rozporu s jím tvrzenými zdravotními problémy (bod 18 usnesení krajského soudu). Soud si rovněž vyžádal údaje o telekomunikačním provozu dle § 88a trestního řádu. Dospěl k závěru, že stěžovatel zdravotní problémy v udávané intenzitě a rozsahu nemá, podniká časté zahraniční cesty, evidentně disponuje dostatečnými finančními zdroji (k cestování využívá tři různé vozy zn. Mercedes Benz) a například i ve způsobu užívání mobilních telefonů si počíná v určitém ohledu konspirativně - telefonních čísel využívá více, přičemž například číslo, z něhož kontaktoval soud dne 30. 10. 2023, bylo speciálně využito pouze pro tento jediný případ (bod 44 usnesení krajského soudu). 5. Na den 19. 12. 2023 bylo nařízeno hlavní líčení, ke kterému se stěžovatel opět nedostavil a jeho syn pouze předal soudu písemnou omluvu stěžovatele, ve které popisoval své aktuální zdravotní problémy. Nato krajský nařídil předvedení stěžovatele k vazebnímu zasedání, v němž rozhodl o vzetí, resp. znovuvzetí do vazby usnesením z téhož dne. Krajský soud uvedl, že stěžovatel nedostál svému slibu podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu (bod 44 usnesení krajského soudu). Z chování obžalovaného je zjevné, že se hlavnímu líčení aktivně a velmi sofistikovaně vyhýbal. Za daného stavu věcí dospěl soud k závěru, že v případě stěžovatele existují důvody vazby dle § 67 odst. 1 písm. a) a c) trestního řádu, tedy silná obava, že se bude trestnímu řízení, potažmo případnému nástupu výkonu trestu, vyhýbat, a to například i pobytem v zahraničí, kde má rodinné vazby. Krajský soud uvedl, že "vzhledem k enormnímu rozsahu páchané trestné činnosti" (škodě v částce převyšující 29 000 000 Kč) je rovněž dána obava, že by v této činnosti mohl stěžovatel i nadále pokračovat (bod 44 usnesení krajského soudu). 6. Proti usnesení krajského soudu o vzetí do vazby podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze zamítl usnesením ze dne 24. 1. 2024. Uvedl, že stěžovateli lze dát za pravdu v tom, že je v péči celé řady lékařů. Obstrukce stěžovatele, kterými se vyhýbá hlavnímu líčení, jsou však sofistikované v tom, že některé lékařské zprávy byly založeny výhradně na jeho subjektivních dojmech. Zdravotní problémy stěžovatele vrchní soud nezpochybňuje, ale stěžovatel vede běžný život, který mu nebrání v účasti na hlavním líčení (bod 22 usnesení vrchního soudu). Podle vrchního soudu je přítomnost obžalovaného při hlavním líčení legitimním cílem, přičemž ukládání pořádkových pokut ani opakované předvádění obžalovaného nelze pro jejich přechodný charakter považovat za efektivní nástroje a rozhodnutí soudu prvního stupně je proto proporcionální (bod 26 usnesení vrchního soudu). 7. Krajský soud vazbu dále třikrát prodloužil, stěžovatel se proti tomu vždy neúspěšně bránil u vrchního soudu. Ústavní soud však zasáhl nálezem sp. zn. III. ÚS 1966/24 ze dne 6. 11. 2024. V něm zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2024 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2024, kterými byla vazba podruhé prodloužena (šlo tedy o třetí vazební rozhodnutí v pořadí). Ústavní soud zejména zdůraznil, že obstrukce stěžovatele, kterými zdržoval hlavní líčení, nezakládají obavu, že se stěžovatel bude skrývat, a tedy nepředstavují vazební důvod (srov. právní větu citovaného nálezu). To platí tím spíše při prodlužování vazby, v rámci něhož je navíc třeba vzít v potaz tzv. doktrínu zesílených důvodů. 8. Mezitím dne 12. 11. 2024 podal ministr spravedlnosti ve prospěch stěžovatele stížnost pro porušení zákona. Ta směřovala proti všem čtyřem pravomocným vazebním usnesením krajského soudu, potvrzeným vrchním soudem - jednalo se tedy o vzetí do vazby ze dne 19. 12. 2023 a následná tři rozhodnutí o prodloužení vazby. Se stížností ministra se v plném rozsahu ztotožnil také státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Dne 29. 11. 2024 vzal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona částečně zpět, a to v rozsahu, v němž směřovala proti těm usnesením krajského soudu a vrchního soudu, která v mezidobí zrušil Ústavní soud. 9. Nejvyšší soud v rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona vyslovil, že dvěma zbylými prodlouženími vazby (prvním a třetím prodloužením) byl skutečně zákon porušen. Tato usnesení krajského soudu a vrchního soudu proto Nejvyšší soud výrokem II rozsudku zrušil. Nejvyšší soud uvedl, že nález Ústavního soudu je třeba analogicky použít i na tato rozhodnutí o prodloužení vazby. Soudy vazbu mechanicky prodlužovaly, nerespektovaly doktrínu zesílených důvodů a pro prodlužování vazby neexistoval žádný rozumný objektivní důvod (srov. zejména body 41-44 napadeného rozsudku Nejvyššího soudu). 10. Nejvyšší soud však nevyhověl stížnosti pro porušení zákona, co se týče samotného vzetí do vazby a v tomto rozsahu ji výrokem I zamítl. Přisvědčil sice stížnosti ministra v tom, že nebyl naplněn důvod vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu, tedy obava z pokračování v trestné činnosti, ale důvod vzetí do vazby podle § 67 písm. a), tedy obavu ze skrývání se, považoval Nejvyšší soud za naplněný. 11. Vazební důvod byl podle Nejvyššího soudu dán zejména s ohledem na to, že stěžovateli hrozil vysoký trest odnětí svobody (bod 32 rozsudku Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud shledal, že byl naplněn pojem "skrývání se", a to v souhrnu všech zjištěných skutečností. Tento pojem je třeba vykládat široce, nejen tak, že obviněný ukryje svou identitu, anebo se pohybuje na místě, které není známo, ale i jako obstrukční jednání, které brání v tom, aby ho soudní moc postavila před soud (bod 34 rozsudku). 12. K využití mírnějších prostředků před vzetím do vazby Nejvyšší soud uvedl: "Pravdou je, že pro to, aby tak soud, pokud je obviněný formálně k dispozici (jeho pobyt je znám), mohl postupovat, musí využít donucovací prostředky, tzn. předvolání a předvedení ve smyslu § 90 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 8/1989 Sb. rozh. tr.), avšak jen tehdy, když mu v tom právě obstrukční jednání obviněného nebrání. Pokud obviněn