Ústavní soud I.ÚS 4137/18

Stěžovateli byla rozhodnutím předsedy Krajského soudu v Plzni zamítnuta žádost o jmenování znalcem v oboru ekonomika, odvětví účetní evidence a ekonomická odvětví různá, specializace daně. Stěžovatel dle tohoto rozhodnutí nedoložil naplnění podmínek pro jmenování znalcem ve smyslu § 4 odst. 1 písm. e) zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, tj. že má potřebné znalosti a zkušenosti z oboru, v němž měl jako znalec působit. Odvolání stěžovatele bylo rozhodnutím Ministerstva spravedlnosti zamítnuto.

Žalobu proti rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti shledal Krajský soud v Praze nedůvodnou a zamítl ji. Následně rozhodoval Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze, kterou rovněž zamítl. Vyložil, že stěžejní otázkou bylo rozhodnout, zda v případě stěžovatele byl dostatečně posouzen a řádně odůvodněn požadavek na vysokoškolské vzdělání, který byl v době rozhodování předsedy Krajského soudu v Plzni obsažen v Instrukci Ministerstva spravedlnosti ze dne 30. 4. 2012 č. j. 90/2012-OSD-ZN a kterého se tento předseda přidržel. Nejvyšší správní soud měl za to, že nelze činit kategorické soudy o tom, že by "potřebné znalosti a zkušenosti" z oboru nebylo možné získat jinak než vysokoškolským vzděláním. Zároveň ale zhodnotil, že předseda soudu popsal povahu a charakter kvalifikačních předpokladů, uvedl, z jakých důvodů vyžaduje od stěžovatele dosažení vysokoškolského vzdělání, jaké hodnoty tento požadavek chrání a za jakým účelem je vyžadován. Zároveň se individuálně zabýval a posoudil stěžovatelem tvrzené vzdělání a praxi a konstatoval, proč je nepovažuje za dostatečné. Proto bylo rozhodnutí předsedy Krajského soudu v Plzni přezkoumatelné a zákonné.

Proti rozhodnutím obou správních orgánů i soudů brojil stěžovatel ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení principu legality dle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 4 odst. 1 Listiny, čl. 26 odst. 2 Listiny a čl. 79 odst. 3 Ústavy. Toto porušení stěžovatel spatřoval v tom, že kvalifikační předpoklady pro jmenování znalců by mělo Ministerstvo spravedlnosti dle zákonného zmocnění stanovit vyhláškou. Ta však nebyla vydána a namísto toho byly tyto požadavky obsaženy v interním pokynu náměstka ministra spravedlnosti a později v instrukci Ministerstva spravedlnosti. Stěžovatel nesouhlasil s hodnocením Nejvyššího správního soudu, že předseda Krajského soudu v Plzni učinil vlastní úvahu, na jejímž základě určil potřebné kvalifikační předpoklady. Měl za to, že jediné, co bylo v řízení přezkoumáno, bylo splnění podmínek určených instrukcí Ministerstva spravedlnosti. Žádný orgán dle něj neprovedl řádným a přezkoumatelným způsobem výklad, které "znalosti a zkušenosti" jsou pro daný znalecký obor potřebné. Stěžovatel byl přesvědčen, že právě to by mělo být předně uloženo prvoinstančnímu orgánu, aby stěžovatel následně mohl prokázat, zda stanovené předpoklady splňuje.

Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozsudkem; dospěl k závěru, že se nejedná o návrh nepřípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

Z ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel si je vědom předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, dle níž jmenování znalců do funkce probíhá na základě výběru z okruhu osob, které splňují zákonné podmínky pro jmenování, a počet jmenovaných znalců se řídí skutečnou potřebou znalecké činnosti z jednotlivých oborů, a že (proto) na jmenování do funkce znalce není právních nárok. Jmenování konkrétních osob do znalecké funkce závisí na uvážení krajského soudu. Tomu, kdo požádá o jmenování znalcem, nevzniká, a to ani při splnění všech zákonných podmínek, právní nárok na to, aby znalcem jmenován skutečně byl (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2245/10 ze dne 16. 9. 2010 a tam citovaná rozhodnutí).

Stěžovatel sám tedy rozporuje jen otázku, zda požadavky, kterým neměl dostát, byly požadavky zákonnými. Touto otázkou se podrobně zabýval Nejvyšší správní soud. V jeho posouzení ústavní soud neshledal nedostatky, které by dosahovaly ústavněprávních rozměrů.

Nejvyšší správní soud stěžovateli přisvědčil v tom, že interní instrukce ministerstva nejsou obecně závazným právním předpisem, ale pouze aktem metodické a návodné povahy, který nezasahuje přímo do rozhodovací činnosti předsedů soudů. Stěžovatel v ústavní stížnosti už však nijak nereflektoval vysvětlení Nejvyššího správního soudu, že dlouhodobý a souladný postup podle instrukce vykládající neurčité právní pojmy (zde obsažené v zákoně o znalcích a tlumočnících) může založit správní praxi. S podrobným zdůvodněním, proč Nejvyšší správní soud považoval rozhodnutí předsedy Krajského soudu v Plzni za dostatečné, individualizované a přezkoumatelné, stěžovatel pouze nesouhlasil, aniž by uvedl vlastní argumenty. Přitom již předseda Krajského soudu v Plzni vysvětlil, že požadavky na prokázání vysokoškolského ekonomického vzdělání, desetileté odborné praxe či absolvování tzv. znaleckého minima nejsou jen slepým následováním instrukce Ministerstva spravedlnosti, ale výsledkem konsenzu správních orgánů i kontinuální správní praxe.

Z posledně uvedeného pak vyplývá i to, že tvrzení stěžovatele, že by kvalifikační požadavky v řízení žádný orgán neurčil, není pravdivé. Tyto požadavky byly v řízení určeny zcela konkrétně, stěžovatel s nimi však po celou dobu řízení obsahově nesouhlasil. To však nemůže založit jejich neústavnost. Stěžovatel přitom nezpochybňoval ani zhodnocení správních orgánů i soudů, že své znalosti a zkušenosti prokazoval dosti stroze. Nedoložil totiž své středoškolské vzdělání a ke své žádosti o jmenování znalcem připojil pouze doporučení vedoucího Odboru hospodářské kriminality Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje, osvědčení o zápisu do seznamu daňových poradců a potvrzení o splnění doporučené hodinové dotace v systému vzdělávání Komory daňových poradců České republiky.

Ústavní soud proto neshledal, že by došlo k protiústavnímu zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Výklad neurčitého právního pojmu "potřebné znalosti a zkušenosti" provedený v posuzované věci a opírající se o ustálenou správní praxi nelze považovat za excesivní.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.