I.ÚS 4337/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 4337/18 ze dne 9. 4. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti T. S., zastoupeného Mgr. Martinem Prosserem, advokátem, se sídlem Myslíkova 174/23, Praha, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. října 2018 č. j. 10 To 312/2018-667, a proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. července 2018 č. j. 1 T 344/2009-651, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel se návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 8 odst. 1, odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Usnesením ze dne 17. 1. 2019, č. j. I. ÚS 4337/18-13, Ústavní soud k návrhu stěžovatele podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených usnesení do rozhodnutí o věci samé. I. Průběh dosavadního řízení a argumentace stěžovatele 3. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. 4. 2011, č. j. 1 T 344/2009-425, byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zákona a trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1, odst. 2 písm. b) a c) tr. zákona a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců a trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř let. Rozsudek nabyl právní moci dne 2. 8. 2011. Stěžovatel nastoupil dne 7. 10. 2011 k výkonu trestu odnětí svobody. 4. Z důvodu podání mimořádného opravného prostředku byl usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2012 výkon trestu odnětí svobody stěžovateli přerušen, a to až do rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, tedy do dne 26. 9. 2012. Téhož dne stěžovatel opětovně nastoupil k výkonu trestu odnětí svobody. 5. Na základě rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., o amnestii, ze dne 1. ledna 2013 (dále jen "rozhodnutí o amnestii") vydal Okresní soud Praha-západ následně rozhodnutí dle § 368 tr. ř., že se na stěžovatele vztahuje čl. III odst. 1 rozhodnutí o amnestii. V souladu s tím byl stěžovatel dne 3. 1. 2013 propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody. 6. Dne 19. 10. 2017 stěžovatel obdržel sdělení prezidenta republiky ze dne 12. 9. 2017, kterým bylo konstatováno, že porušil podmínku uvedenou v čl. III odst. 1 rozhodnutí o amnestii. Spolu s tímto sdělením byl stěžovateli doručen průvodní dopis vedoucího Kanceláře prezidenta republiky adresovaný předsedovi Okresního soudu Praha-západ a výzva k nastoupení výkonu trestu ze dne 5. 10. 2017. 7. Proti postupu Okresního soudu Praha-západ a proti postupu Kanceláře prezidenta republiky podal stěžovatel ústavní stížnost. O ústavní stížnosti bylo rozhodnuto nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 36/17, tak, že Ústavní soud konstatoval porušení základních práv a svobod postupem Okresního soudu Praha-západ a ve zbytku ústavní stížnost stěžovatele odmítl. 8. Na základě tohoto nálezu Ústavního soudu Okresní soud Praha-západ nařídil ve věci veřejné zasedání, na kterém vyhlásil usnesení ze dne 30. 7. 2018, č. j. 1 T 344/2009-651, kterým rozhodl, že stěžovatel podle § 368 tr. ř. vykoná zbytek nepodmíněného trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. 4. 2011, č. j. 1 T 344/2009-425, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2011, č. j. 10 To 330/2011-457, pro jehož výkon se zařazuje do věznice s ostrahou. 9. Proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. 7. 2018, č. j. 1 T 344/2009-651, stěžovatel podal stížnost, kterou Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 10. 2018, č. j. 10 To 312/2018-667, zamítl. 10. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soud prvého stupně zamítl veškeré návrhy obhajoby na provedení dalších důkazů s odůvodněním, že mu přísluší pouze učinit závěr o tom, zda se stěžovatel dopustil či nedopustil trestného činu v podmínce amnestie a na základě učiněného závěru vydat rozhodnutí o tom, zda se osvědčil či ne. Takové stanovisko je však podle názoru stěžovatele v přímém rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 36/17. Ústavní soud v něm konstatoval, že pokud je zásahem orgánu veřejné moci situace odsouzeného zhoršena, má tento právo, aby jeho věc byla soudem projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Rozhodování o trestu a jeho výkonu, v jehož důsledku dojde k omezení práv dříve odsouzeného, jsou situacemi, které se svým významem blíží rozhodování o trestu v první instanci. Stěžovatel se tak domnívá, že jím navržené důkazy měly být provedeny. Pokud se soud prvého stupně domníval, že skutečnost, že stěžovatel v posledních letech vede řádný život, je pro něj nepodstatná, příčí se tento názor závěrům plenárního nálezu. Pokud rozhodování o porušení podmínek amnestie není zákonem výslovně upraveno, měl soud analogicky aplikovat § 330, resp. § 332 tr. ř., která se týkají porušení podmínek podmíněného odsouzení či podmíněného propuštění a všechny ostatní skutečnosti zohlednit. Dalšími relevantními okolnostmi jsou podle názoru stěžovatele ty, že by dle rozhodnutí soudu prvého stupně měl nastoupit tentýž trest odnětí svobody v původní délce dvaceti měsíců již počtvrté, a to po více než deseti letech od spáchání trestného činu, že vykonal velkou část dosavadního trestu na základě nezákonného postupu soudu prvého stupně a že mohl již být podmíněně propuštěn. Soud však nařídil pouze jedno jednání o délce krátce přesahující třicet minut a navrhované důkazy neprovedl. 11. Stěžovatel odkazuje na znění ustanovení čl. III rozhodnutí o amnestii, podle něhož byly prominuty některé nepodmíněné tresty odnětí svobody s podmínkou, že osoba, které byl trest prominut, se nedopustí trestného činu v době odpovídající lhůtě pro zahlazení odsouzení. Dle ustanovení § 105 odst. 1 tr. zákoníku soud zahladí odsouzení, vedl-li odsouzený po výkonu nebo prominutí trestu anebo po promlčení jeho výkonu řádný život nepřetržitě po dobu nejméně tří let, jde-li o odsouzení k trestu odnětí svobody nepřevyšujícím jeden rok nebo k trestu vyhoštění, či pěti let, jde-li o odsouzení k trestu odnětí svobody převyšujícím jeden rok. Podle ustanovení § 105 odst. 4 tr. zákoníku se doba uvedená v odstavci 1 v případě, že se u podmíněného propuštění má za to, že trest byl vykonán dnem, kdy odsouzený byl podmíněně propuštěn, řídí délkou skutečného výkonu trestu; v případě, že trest byl zmírněn rozhodnutím prezidenta ČR, řídí se délkou takto zmírněného. Soud prvého stupně odmítá aplikaci § 105 odst. 4 tr. zákoníku s odůvodněním, že se toto ustanovení užije výhradně pro účely rozhodování o zahlazení odsouzení. S tím však stěžovatel nesouhlasí, neboť na rozhodnutí o amnestii se vztahuje ustanovení § 105 tr. zákoníku, kdy nevylučuje, že by se konkrétní odstavce tohoto ustanovení neužily a naopak odstavec 4 pamatuje přesně na případy zmírnění trestu ze strany prezidenta republiky. 12. Stěžovatel nesouhlasí ani s názorem soudu prvého stupně, že lhůta pro zahlazení u něj byla pětiletá. Odsouzenému sice byl uložen trest odnětí svobody v délce dvaceti měsíců. Ke dni amnestie však vykonal z tohoto trestu něco více než šest měsíců. Lhůta pro zahlazení tak u něj činí nikoliv pět let, ale tři roky (vykonaný trest, tj. zmírněný trest dle § 105 odst. 4 tr. zákoníku, byl v délce kratší jeden rok). 13. Z výkonu trestu byl propuštěn dne 3. 1. 2013, podmínka uložená amnestií mu tak uběhla dne 3. 1. 2016. Lhůta pro rozhodnutí o přeměně podmínky je pak zákonem stanovena na jeden rok. O porušení amnestie tak měl soud rozhodnout nejpozději ke dni 3. 1. 2017, což neučinil. Nyní již není možné o porušení podmínky amnestie soudem rozhodnout. 14. Nesprávný je podle názoru stěžovatele i výrok o délce výkonu zbytku trestu. Nevzal totiž v úvahu délku již vykonaného trestu ani skutečnost, že dalších téměř osm měsíců byl stěžovatel zbaven osobní svobody nikoliv svou vinou, ale procesním pochybením na straně soudu. Pokud by soud prvého stupně při vydávání výzvy k nástupu trestu postupoval v souladu se zákonem, nemuselo by vůbec dojít k porušení základních práv stěžovatele. I pokud by rozhodnutí soudu prvého stupně o skutečnosti, že si zbytek trestu vykoná, bylo věcně správné, měl soud zohlednit i dobu, po kterou stěžovatel vykonával trest odnětí svobody bez právního důvodu a jednoznačně konstatovat, kolik měsíců či dnů trestu odnětí svobody má ještě stěžovatel vykonat. Výrok rozhodnutí je tak podle názoru stěžovate