I.ÚS 439/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 439/12 ze dne 26. 3. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného Mgr. Hanou Ševčíkovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Majakovského 1517/10, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2011, č. j. 6 Ads 116/2011-53, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 2. 2011, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na skutečnost, že v průběhu zkoumání jeho zdravotního stavu došlo ke značným odchylkám při posuzování počtu úkonů péče o vlastní osobu a soběstačnosti. Při zjišťování těchto úkonů dospěly správní orgány k odlišným závěrům, když dne 16. 12. 2008 bylo zjištěno samostatně nezvládnutých 17 úkonů, dne 26. 1. 2009 6 úkonů, dne 10. 4. 2009 5 úkonů, dne 24. 6. 2010 19 úkonů, dne 29. 9. 2010 10 úkonů, dne 16. 11.2010 20 úkonů a dne 24. 1. 2011 4 úkony. Stěžovatel je s ohledem na podstatné rozpory mezi jednotlivými zjištěními v počtu úkonů péče o vlastní osobu a soběstačnost, které není schopen zvládnout, přesvědčen, že skutkový stav, tak jak byl v této věci zjištěn, nevyplývá z provedených důkazů, resp. tyto nebyly náležitě zhodnoceny. Stěžovatel trvá na tom, že je osobou, která potřebuje každodenní pomoc a dohled jiné osoby, a to při více jak 12 úkonech, a tedy splňuje podmínky stanovené v § 9 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, (dále jen "zákon o sociálních službách"), a příspěvek na péči by mu měl být tedy přiznán. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 57 A 23/2011, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel podal dne 9. 12. 2008 u Magistrátu města Jihlavy (dále také jen "správní orgán I. stupně") žádost o přiznání příspěvku na péči podle § 7 a násl. zákona o sociálních službách. Správní orgán I. stupně rozhodnutím ze dne 15. 10. 2010, č. j. 46741/2010/JIH, příspěvek na péči nepřiznal podle § 7 odst. 2 citovaného zákona. Proti rozhodnutí Magistrátu města Jihlavy, odboru sociálních věcí podal stěžovatel odvolání, které bylo rozhodnutím Krajského úřadu Kraje Vysočina, odboru sociálních věcí ze dne 22. 4. 2009, č. j. KUJI 16383/2011 zamítnuto. Rozhodnutí odvolacího správního orgánu napadl stěžovatel žalobou u Krajského soudu v Brně, který rozsudkem ze dne 12. 10. 2009, č. j. 57 Ca 58/2009-25, rozhodnutí správního orgánu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V navazujícím řízení Krajský úřad Kraje Vysočina rozhodnutím ze dne 19. 5. 2010, č. j. KUJI 38191/2010, zrušil rozhodnutí správního orgánu I. stupně pro vady řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Správní orgán I. stupně poté rozhodnutím ze dne 15. 10. 2010, č. j. 46741/2010/JIH, nepřiznal stěžovateli příspěvek na péči s odůvodněním, že z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nepotřebuje každodenní pomoc nebo dohled při více než 12 úkonech péče o vlastní osobu a soběstačnosti podle § 8 zákona o sociálních službách. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovat odvolání, které Krajský úřad Kraje Vysočina rozhodnutím ze dne 24. 2. 2011, č. j. KUJI 16383/2011, zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 24. 2. 2011 napadl žalobce žalobou ke Krajskému soudu v Brně. Krajský soud žalobu rozsudkem ze dne 31. 5. 2011, č. j. 57 A 23/2011-37, zamítl. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však naopak zřejmé, že se stěžovatel v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl. V dané právní věci jde o posouzení, zda stěžovatel splnil podmínky pro přiznání příspěvku na péči ve smyslu § 7 a násl. zákona o sociálních službách. Podle § 7 odst. 2 zákona o sociálních službách platí, že nárok na příspěvek má osoba uvedená v § 4 odst. 1, která z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje pomoc jiné fyzické osoby při péči o vlastní osobu a při zajištění soběstačnosti v rozsahu stanoveném stupněm závislosti podle § 8, pokud jí tuto pomoc poskytuje osoba blízká nebo jiná fyzická osoba uvedená v § 83 nebo poskytovatel sociálních služeb, který je zapsán v registru poskytovatelů sociáln