I.ÚS 451/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 451/11 ze dne 11. 1. 2012 N 8/64 SbNU 77 Právo vlastnit majetek a povinnost vlastníka pozemní komunikace chránit vlastníky sousedících nemovitostí před hlukem z této komunikace   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 11. ledna 2012 sp. zn. I. ÚS 451/11 ve věci ústavní stížnosti hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010 č. j. 22 Cdo 3281/2008-273 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2008 č. j. 54 Co 390/2007-203 vydaným v řízení o žalobě vedlejších účastníků, kterou se domáhali, aby stěžovateli byla uložena povinnost zdržet se rušení hlukem pocházejícím z provozu na blíže specifikovaném úseku pozemní komunikace, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Společenství vlastníků jednotek, Michle č. p. 518, 519, 520, 521, 523, sídlem Jihlavská 521/62, Praha 4, P. R., Z. Š., A. R., D. Č., Společenství vlastníků domu Jihlavská 525, sídlem Jihlavská 525/68, Praha 4, Z. B., Společenství vlastníků jednotek pro dům č. p. 829, sídlem Jihlavská 829/72, Praha 4, Ing. F. K., Společenství vlastníků jednotek Michle č. p. 1226, sídlem Bítovská 1226/7, Praha 4, A. S., Společenství vlastníků jednotek "bytového domu č. p. 1220-1225" v ulici Bítovská, Praha 4, sídlem Bítovská 1221/30, Praha 4, Ing. J. B., J. S., Z. V., Společenství vlastníků jednotek Bítovská 1228, sídlem Bítovská 1228/11, Praha 4, K. V., Ing. Z. V., Ing. S. S., K. S., B. P., J. P., Ing. D. K., Společenství pro dům Bítovská 1227, sídlem Bítovská 1227/9, Praha 4, Ing. J. M., Ing. P. M., Bytového družstva Bítovská 1227, sídlem Bítovská 1227/9, Praha 4, Bytového družstva "Pod Dálnicí 1282", sídlem Pod Dálnicí 1281/1, Praha 4, Společenství vlastníků jednotek v domě č. p. 828 v Praze 4 - Michli, sídlem Jihlavská 828/70, Praha 4, L. N. jako vedlejších účastníků řízení. Výrok I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010 č. j. 22 Cdo 3281/2008-273 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2008 č. j. 54 Co 390/2007-203 bylo porušeno základní právo stěžovatele na ochranu majetku zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010 č. j. 22 Cdo 3281/2008-273 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2008 č. j. 54 Co 390/2007-203 se ruší. Odůvodnění 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 2. 2011, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu a tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 13 C 251/2006 vyplývají následující rozhodné skutečnosti: Vedlejší účastníci, v pozici žalobců, podali u obvodního soudu žalobu, kterou se domáhali, aby stěžovateli (tj. žalovanému) byla uložena povinnost zdržet se rušení hlukem pocházejícím z provozu na pozemní komunikaci - ulice 5. května v Praze 4 v úseku mezi ulicemi Vyskočilova a Michelská tak, aby hodnota ekvivalentní hladiny akustického tlaku (A LAeq, T) pro chráněné vnitřní prostory staveb domů č. p. 518, 519, 520, 521, 523, 525, 828, 829, 1226, 1220, 1221, 1222, 1223, 1224, 1225, 1227, 1228 a 1282 v k. ú. Michle v žádném z nich nepřesáhla hodnoty 45 dB (A) v době od 6 do 22 hodin a 35 dB (A) v době od 22 do 6 hodin a pro chráněné venkovní prostory těchto domů v žádném z nich nepřesáhla hodnoty 60 dB (A) v době od 6 do 22 hodin a 50 dB (A) v době od 6 do 22 hodin. Obvodní soud rozsudkem ze dne 17. 4. 2007 č. j. 13 C 251/2006-147 žalobu zamítl, což odůvodnil tak, že stěžovatel je vlastníkem komunikace, avšak nikoliv jejím provozovatelem, neboť mu nepřísluší jakkoliv provoz regulovat, omezovat či zakazovat. Nelze proto bez dalšího uložit stěžovateli povinnost, které se vedlejší účastníci domáhají. Soud přitom zohlednil, že stěžovatel se nechová pasivně k hlučnosti provozu na komunikaci, neboť připravuje řešení spočívající v odvedení současného hustého provozu vybudováním tzv. Pražského okruhu, které je však časově, technicky a ekonomicky náročné, a vedlejším účastníkům proto nezbude než obtěžování hlukem trpět. Obvodní soud označil v odůvodnění svého rozhodnutí požadavek vedlejších účastníků na zdržení se imisí hluku stěžovatelem za nereálný, neboť jde o nezastupitelné plnění, u něhož si sotva lze představit, jak by takový výkon rozhodnutí byl proveden a zejména jak by byla zjišťována existence podmínek pro jeho případné nařízení. Nelze přitom pominout, že jakákoliv opatření ke snížení hlučnosti z provozu komunikace budou vyžadovat rozhodnutí orgánů státní správy, přičemž stěžovatel ve vztahu k této komunikaci, přestože je jejím vlastníkem, rozhodovací pravomocí není nadán, neboť státní správu ve věcech provozu na pozemních komunikacích vykonávají příslušné silniční správní orgány. Na základě toho soud prvního stupně označil vedlejšími účastníky požadované rozhodnutí za nevykonatelné v podobě předpokládané v ustanovení § 160 občanského soudního řádu (dále též jen " obč. soudní řád" či "o. s. ř."). Městský soud v Praze (dále též jen "městský soud") rozsudkem ze dne 30. 1. 2008 č. j. 54 Co 390/2007-203 k odvolání vedlejších účastníků prvostupňový rozsudek změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl s tím, že lhůtu pro splnění uložené povinnosti stanovil v délce jednoho roku od právní moci rozsudku. Odvolací soud dospěl ve svém rozhodnutí k závěru, že bylo-li v řízení prokázáno, že vedlejší účastníci jsou dlouhodobě obtěžováni hlukem z provozu na komunikaci, a to takové intenzity, která mnohonásobně překračuje i hygienické limity stanovené pro starou hlukovou zátěž, je třeba toto obtěžování považovat za obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, jehož strpění nelze po vedlejších účastnících nadále spravedlivě požadovat. Argumentoval-li soud prvního stupně nevykonatelností požadavku vedlejších účastníků vyjádřeného žalobním petitem, tento závěr odvolací soud označil za nesprávný, jelikož požadavek vedlejších účastníků, aby se stěžovatel zdržel nadměrného obtěžování hlukem pocházejícím z konkrétně uvedeného zdroje a přesně vymezené lokality, i přesně stanovené hranice tohoto hluku pro denní a noční dobu, je zcela určitý a v řízení bylo prokázáno, že je i splnitelný. Pokud by šlo o výkon takového rozhodnutí, namístě by byla aplikace ustanovení § 351 obč. soudního řádu, podle něhož se splnění uložené povinnosti vynucuje opakovaným ukládáním pokut. Podle ustálené judikatury navíc nelze žalobou podle § 127 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen "obč. zákoník") žádat, aby soud uložil žalovanému konkrétní způsob, jenž má použít k odstranění závadného stavu, což je zcela na uvážení stěžovatele, limitovaného jen tím, že jím použité řešení musí odstranit závadný stav v čase stanoveném soudním rozhodnutím. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud zamítl, protože všechny dovolací námitky (procesní námitky, námitku údajné nevykonatelnosti, překvapivosti rozhodnutí, absenci poučení, nejednoznačné vymezení příslušné skutkové podstaty, nepřezkoumatelnost rozhodnutí, nesprávné právní posouzení, nedostatek aktivní legitimace u některých z účastníků) shledal nedůvodnými. 3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že dovolací soud, bez ohledu na poměrně obsáhlou argumentaci dovolání, zcela nesprávně hodnotil vztah mezi právem veřejným (představovaným zejména zákonem č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, a nařízením vlády č. 148/2006 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací) a ustanovením § 127 odst. 1 obč. zákoníku. Stěžovatel má za to, že skutečnost, že se Nejvyšší soud postavil zcela jednoznačně na stranu striktní potřeby aplikace soukromoprávní normy, nepřihlížeje k namítaným aspektům potřeby reflexe veřejnoprávní normy, v sobě obsahuje velké nebezpečí pro budoucí rozhodování soudů, která, v intencích Nejvyšším soudem osvojeného pozitivismu, mohou vést mnohdy k neřešitelným situacím, a která v konečné instanci nepřinesou žádnou změnu a povedou jen k naprosto zbytečné enormní zátěži povinných subjektů, zejména v podobě exekučních sankcí. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2002/49/ES ze dne 25. června 2002 o hodnocení a řízení hluku ve venkovním prostředí a dovodil, že výklad soukromoprávní normy by měl reflektovat meze její použitelnosti v aktuální aplikaci ve střetu s veřejnoprávní normou. Stěžovatel dále namítá, že dovolací soud se v odůvodnění svého rozsudku spokojil pouze s poukazem na komentářovou literatu