I.ÚS 494/05 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 494/05 ze dne 24. 5. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Z. K., zastoupené JUDr. M. P., proti jinému zásahu Krajského soudu v Ostravě ve věci sp. zn. 35 T 8/2003, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá vydání nálezu, "jímž Ústavní soud Krajskému soudu v Ostravě ve věci vedené před ním pod spisovou značkou 3ST 8/2003-11791 (poznámka: zde stěžovatelka uvedla zjevně nesprávnou spisovou značku, neboť v trestní věci stěžovatelky rozhoduje Krajský soud v Ostravě pod sp. zn. 35 T 8/2003) v řízení další průtahy zakázal a přikázal mu, aby o meritu neprodleně rozhodl nebo zprostil stěžovatele viny pro nedostatek důkazů." Jak zjistil Ústavní soud z vyžádaného spisu, usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 25.2.2005, č.j. 35 T 8/2003-11791, byla trestní věc obžalované stěžovatelky a obžalovaných Doc. Ing. L. S., CSc., a Ing. J. Z. podle ust. § 188 odst. 1 písm. e) trestního řádu vrácena státnímu zástupci k došetření. Proti tomuto usnesení krajského soudu podal státní zástupce stížnost. Vrchní soud v Olomouci (po podání ústavní stížnosti) citované usnesení krajského soudu svým usnesením ze dne 20.7.2005, sp. zn. 6 To 36/2005, podle ust. § 149 odst. 1 písm. b) trestního řádu zrušil a Krajskému soudu v Ostravě uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. II. Stěžovatelka koncipuje petit ústavní stížnosti toliko proti postupu Krajského soudu v Ostravě (proti jeho jinému zásahu). Oproti tomu v samotném počátku ústavní stížnosti uvádí, že její ústavně zaručená práva (uvádí výslovně čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 14 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) měla být porušena nejen postupem Krajského soudu v Ostravě ve věci sp. zn. 35 T 8/2003, ale též postupem Policie České republiky - Krajského úřadu vyšetřovacího a Krajského státního zastupitelství v Ostravě. Policie jí totiž odňala cestovní pas a její žádost o vydání pasu byla Krajským vyšetřovacím úřadem zamítnuta; postupem Police ČR má tak být omezen její pohyb, čímž má zřejmě na mysli tvrzené porušení čl. 14 Listiny základních práv a svobod. Vyšetřování mělo započít v roce 1995 a po deseti letech nebylo "provedeno" natolik, aby soud mohl na základě vyšetřováním získaných důkazů ve věci rozhodnout. Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě o vrácení věci k dalšímu došetření způsobí prý pouze další průtahy v řízení. V závěru své ústavní stížnosti však stěžovatelka vztahuje tvrzené porušení svých ústavně zaručených práv toliko vůči "napadenému rozhodnutí" (tím je zřejmě myšleno shora citované usnesení krajského soudu ze dne 25.2.2005), a vzápětí hovoří o "shora popsaných průtazích vzniklých v řízení", kterými jí měla být způsobena neodvratitelná újma. V tomto směru je tak argumentace stěžovatelky, resp. její právní zástupkyně, obsažená v ústavní stížnosti, velmi nepřehledná. Ústavní soud nicméně - po porovnání jednotlivých částí ústavní stížnosti v celém kontextu - jednoznačně konstatuje, že ústavní stížnost směřuje toliko proti postupu Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 8/2003 v řízení (a to spočívajícím v jiném zásahu, v údajných průtazích v řízení), nikoli i proti postupu jiných orgánů, byť je v odůvodnění ústavní stížnosti, zmiňuje. Tomu dále svědčí nejen to, že za účastníka řízení před Ústavním soudem sama stěžovatelka výslovně označila pouze Krajský soud v Ostravě (tedy arg. a contrario, neboť dle ust. § 76 odst. 1 platí, že "Účastníky řízení o ústavní stížnosti je stěžovatel a státní orgán nebo jiný orgán veřejné moci, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje."), ale především právě zcela jednoznačný obsah shora citovaného petitu ústavní stížnosti. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že návrhové žádání, tj. petit, vytyčuje rámec řízení před Ústavním soudem (čeho se navrhovatel dovolává), tj. vymezuje práva a jim odpovídající povinnosti, o nichž má být rozhodnuto a současně též podmiňuje i způsob, jak o nich má být rozhodnuto, kdy takto vymezeným žádáním je Ústavní soud vázán. Jsa tedy vázán petitem ústavní stížnosti, jímž stěžovatelka vymezuje okruh rozhodnutí, u nichž se přezkumu z pohledu kritéria ústavnosti domáhá (iudex ne eat ultra petitum), posuzuje Ústavní soud toliko námitky stěžovatelky, které směřují proti jí tvrzenému zásahu Krajského soudu v Ostravě (srov. obdobně I. ÚS 206/05, II. ÚS 305/06). Ústavní soud proto konstatuje, že stěžovatelka svou ústavní stížností napadá toliko postup Krajského soudu v Ostravě v dané věci, a to údajné jím způsobené průtahy v řízení. Takto koncipovaná ústavní stížnost je ostatně zcela logická, neboť pokud by stěžovatelka napadla ústavní stížností též průtahy v přípravném řízení způsobené orgány činnými v trestním řízení, nelze nevidět, že přípravné řízení v době podání ústavní stížnosti bylo již skončeno; shora uvedené usnesení krajského soudu bylo usnesením vrchního soudu zrušeno a krajskému soudu bylo uloženo, aby ve věci jednal a rozhodl, takže by pak nebylo ohledně případných průtahů v přípravném řízení co zakazovat. Ústavní stížnost by tak nesměřovala proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci, a proto eventuální vyhovění ústavní stížnosti by postrádalo jakoukoli funkci. Jednalo by se totiž o zásah Ústavního soudu postrádající co do svého obsahu smysl a ve svém důsledku by byl i zjevně nadbytečný. Pokud se v odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka zmiňovala též o rozhodnutí Policie ČR o odnětí cestovního pasu s tím, že její žádost o vydání pasu byla zamítnuta, pak - jak vyplývá ze samotných dat těchto rozhodnutí, které uvádí stěžovatelka - ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím orgánu veřejné moci by musela být odmítnuta jako opožděná. I proto je zcela logické, že stěžovatelka tato rozhodnutí svou ústavní stížností nenapadla a pouze je zmínila v jejím odůvodnění. III. Před tím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jednou z podmínek meritorního projednání ústavní stížnosti je, že stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V opačném případě je ústavní stížnost podle ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Co se týče splnění podmínky vyčerpání všech procesních prostředků poskytovaných zákonem k ochraně práv stěžovatelky - v souvislosti s námitkou průtahů řízení - Ústavní soud v minulosti, s ohledem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, nevyžadoval před podáním ústavní stížnosti vyčerpání hierarchické stížnosti předsedovi soudu na průtahy v řízení, neboť takovou stížnost nelze považoval za efektivní prostředek nápravy průtahů v řízení. Novelou zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů ( dále jen "zákon o soudech a soudcích"), provedenou zákonem č. 192/2003 Sb., však byla do právního řádu začleněna nová úprava stížnosti na průtahy řízení, na niž navazuje institut návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu (§ 174a). Do právního řádu tak byl vnesen nový efektivnější prostředek sloužící účastníku k nápravě situace vzniklé průtahy v řízení. Ústavní soud proto podmiňuje přípustnost ústavní stížnosti na průtahy v řízení předchozím podáním stížnosti ve smyslu § 164 a násl. zákona o soudech a soudcích a návrhem na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle ust. § 174a téhož zákona (srov. IV. ÚS 411/04, IV. ÚS 183/05). Vzhledem k tomu - jak vyplývá z obsahu vyžádaného spisu - že před podáním ústavní stížnosti na průtahy v řízení před krajským soudem stěžovatelka nepostupovala v souladu se zákonem o soudech a soudcích, tedy výše uvedený prostředek k ochraně svého práva (tj. stížnost na průtahy řízení dle ust. § 164 a násl. a § 174a zákona o soudech a soudcích), nevyužila, je ústavní stížnost návrhem nepřípustným. IV. Jako obiter dictum lze dodat, že i kdyby však byla ústavní stížnost přípustná, byla by odmítnuta jako zjevně neopodstatněná (srov. III. ÚS 495/06, III. ÚS 492/06, IV. ÚS 163/06). K tomu vedou následující důvody. 1) K průtahům v řízení se Ústavní soud vyjadřoval v množství svých rozhodnutí a v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva judikoval, že přiměřenost doby řízení je třeba posuzovat nejen podle okolností konkrétního případu, ale také s přihlédnutím ke složitosti věci, k jednání stěžovatele a k jednání příslušných státních orgánů, stejně jako k tomu, co bylo při sporu pro stěžovatele v sázce. Pokud jde o konkrétní zkoumaný případ, průtahy v řízení mající za následek porušení práva stěžova