I.ÚS 563/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 563/09 ze dne 16. 4. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky VOP 084 Olomouc, se sídlem Na Šibeníku 3, Olomouc, zastoupené JUDr. Václavem Sedlářem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 12. 2008, č. j. 7 Afs 48/2008-53, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 3. 2008, č. j. 22 Ca 115/2007-30, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 25. 1. 2007, č. j. 1934/150/2006 a proti rozhodnutí Finančního úřadu v Olomouci ze dne 7. 10. 2005, č. j. 217865/05379913/0708, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě, Finančního ředitelství v Ostravě a Finančního úřadu v Olomouci jako účastníků řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 3. 2009, která splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatelka spatřuje pochybení Nejvyššího správního soudu v tom, že stejně jako všechny dosud ve věci rozhodující orgány vycházel z toho, že smlouva č. 003/2001 o prodeji podniku uzavřená mezi stěžovatelkou a Fondem národního majetku dle § 476 a násl. obchodního zákoníku (jak je ve smlouvě výslovně uvedeno), není smlouvou uzavřenou dle uvedeného ustanoveni, ale že v uvedeném případě došlo k převodu majetku státu, k němuž měl právo hospodaření státní podnik na českou právnickou osobu za naplnění předpokladů ust. § 1 ost. 1 zákona č. 92/1991 Sb. o velké privatizaci (dále jen ZVP), a proto smlouva podléhá režimu tohoto zákona a nikoliv režimu obchodního zákoníku. Nejvyšší správní soud pak převzal i další argument Krajského soudu v Brně, tj. že do souhrnu závazků souvisejících s majetkem prodávaného podniku patří i povinnost daňová, což dovodil z dikce ust. § 2 ZVP, dle kterého je privatizovaným majetkem souhrn věcí a finančních prostředků, ke kterým má podnik právo hospodaření, nebo které jsou v jeho vlastnictví, jakož i souhrn práv, jiných majetkových hodnot a závazků podniku. S tímto právním posouzením věci stěžovatelka nesouhlasí, neboť jak vyplývá ze samotné dikce smlouvy č. 003/2001, byla tato smlouva uzavřena jako smlouva o prodeji podniku ve smyslu ust. § 476 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, jednalo se tedy jednoznačně o uzavření soukromoprávního smluvního vztahu. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s výkladem Nejvyššího správního soudu ohledně obsahu samotného pojmu závazku. I v případě, že by však bylo možné dovodit, že se na předmětnou smlouvu vztahuje ustanovení § 15 odst. 1 ZVP., pak z žádného právního předpisu dle stěžovatelky nevyplývá, že by pojem "závazek" dle ust. § 15 ZVP byl obsahově odlišný od pojmu "závazek" upraveného v ust. § 476 a násl. obchodního zákoníku, ty že předmětnou smlouvou o převodu podniku mohly přejít na nabyvatele pouze soukromoprávní závazky převodce, ale nikoliv jeho veřejnoprávní povinnosti. Stěžovatelka dovozuje, že pokud existuje pochybnost o charakteru této povinnosti, nelze ji vyložit k její tíži jako daňového subjektu, viz. nález Ústavního soudu ČR ze dne 15. 12. 2003, č. j . IV. ÚS 666/02. Z uvedeného dle stěžovatelky vyplývá, že postupem správce daně, resp. v této věci rozhodujících soudních orgánů, došlo k porušení ústavou zaručených práv stěžovatelky, a to zejména práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 2 a 3, v čl. 4 odst. 1 a 4 a v čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, neboť stěžovateli byla uložena daň nikoli na základě zákona. Ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Ca 115/2007, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 3. 2008, č. j. 22 Ca 115/2007 - 30, byla zamítnuta žaloba podaná stěžovatelkou proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě (dále jen "finanční ředitelství") ze dne 25. 1. 2007, č. j. 1934/150/2006, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti výzvě k zaplacení daňového nedoplatku ve výši 2 981 190 Kč v náhradní lhůtě vydané Finančním úřadem v Olomouci (dále jen "správce daně") dne 7. 10. 2005, č. j. 217865/05/379913/0708. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že dne 10. 1. 2001 uzavřel Fond národního majetku (dále jen "Fond") se stěžovatelkou smlouvu č. 003/2001 o prodeji podniku, kde předmětem prodeje byl "státní podnik ..., který byl určen k privatizaci podle privatizačního projektu č. 62515..., rozhodnutím o privatizaci č. j. 41/43302/97 ze dne 25. 6. 1997 vydaným Ministerstvem financí ČR". Obecně v případě uzavření smlouvy o prodeji podniku sice nepřecházejí na nabyvatele daňové povinnosti prodávajícího, a to i s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1999, sp. zn. IV. ÚS 499/98, či na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2007, č. j. 5 Afs 114/2006 - 56, na daný případ však nelze aplikovat závěry vyslovené v uvedených rozhodnutích beze zbytku, a to z toho důvodu, že předmětná smlouva byla uzavřena v rámci privatizačního procesu probíhající v režimu zákona o privatizaci. Podle ustanovení § 15 odst. 1 citovaného zákona s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem, a to ze zákona ke dni účinnosti smlouvy o prodeji, přičemž smluvně není možné tyto účinky vyloučit. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka z důvodů shodných s důvody uvedenými v ústavní stížnosti kasační stížnost, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 12. 2008, č. j. 7 Afs 48/2008-53, zamítnuta. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu věci dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, aniž by považoval za potřebné vyžádat si vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti, neboť již z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu je zřejmé, že k stěžovatelkou tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Finančního ředitelství v Ostravě a Finančního úřadu v Olomouci nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti, vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud předně k stěžovatelkou uplatněným námitkám ohledně výkladu a aplikace"jednoduchého" práva zdůrazňuje, že v období neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpreto