I.ÚS 57/25 – Ústavní soud

I.ÚS 57/25 ze dne 3. 4. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele D. M., zastoupeného Mgr. Tomášem Davidem, advokátem, sídlem Na Perštýně 362/2, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2024 č. j. 24 Cdo 2368/2024-675 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. března 2024 č. j. 17 Co 236/2023-654, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení a Okresního státního zastupitelství v Havlíčkově Brodě a Psychiatrické nemocnice Havlíčkův Brod, sídlem Rozkošská 2322, Havlíčkův Brod, zastoupené JUDr. Ondřejem Málkem, advokátem, sídlem Horní 6, Havlíčkův Brod, jako vedlejších účastníků řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel napadá ústavní stížností rozhodnutí obecných soudů, kterými vyslovily, že držení stěžovatele ve zdravotním ústavu navzdory jeho vůli bylo přípustné. I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 2. Z napadených rozhodnutí a soudního spisu vyplývá, že stěžovatel byl dne 14. ledna 2020 navzdory svému nesouhlasu převezen do Psychiatrické nemocnice Havlíčkův Brod (v tomto řízení vystupuje jako druhá vedlejší účastnice) a tam hospitalizován až do 4. února 2020. Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále jen "okresní soud") vedl nejprve řízení o přivolení s převzetím stěžovatele do tohoto ústavu. Proti vyhovujícímu rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, řízení však bylo zastaveno s ohledem na to, že byl stěžovatel v mezidobí z ústavu propuštěn. Stěžovatel nicméně využil svého práva trvat na pokračování v řízení o vyslovení přípustnosti dalšího držení ve zdravotním ústavu, jehož konečná rozhodnutí nyní napadá ústavní stížností. 3. Okresní soud nejprve rozhodl rozsudkem dne 11. května 2022 č. j. 0 L 33/2020-399, že další držení stěžovatele ve zdravotním ústavu bylo přípustné. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") první rozsudek okresního soudu zrušil a přikázal mu zabývat se i okolnostmi proběhlými před převzetím do ústavu a tím, zda samotné zadržení bylo zákonné. Okresní soud následně rozsudkem ze dne 13. září 2023 č. j. 0 L 33/2020-654 rozhodl podruhé, že držení stěžovatele ve zdravotním ústavu bylo přípustné. 4. I druhý rozsudek okresního soudu napadl stěžovatel odvoláním. Krajský soud jej však potvrdil jako věcně správný, pouze upřesnil formulaci výroku. Podle krajského soudu okresní soud dostatečně reagoval na jeho veškeré připomínky z předchozího zrušovacího rozsudku. Okresní soud provedl rozsáhlé dokazování, dospěl ke komplexním skutkovým zjištěním a odpovídajícím právním závěrům a vše důsledně odůvodnil ve svém rozsudku. 5. Stěžovatel poté napadl rozsudek krajského soudu dovoláním. Nejvyšší soud z textu dovolání dovodil pouze jednu právní otázku, která podle něj naplnila předpoklady přípustnosti. Podrobně se zabýval otázkou výkladu § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů; zejména pak tím, co znamená pojem "ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí" a zda jej krajský soud vyložil a aplikoval správně. Ani v této otázce však nakonec podle Nejvyššího soudu dovolání důvodné nebylo, a proto je zamítl. II. Argumentace stěžovatele a vyjádření účastníků řízení 6. Stěžovatel napadá ústavní stížností rozsudek krajského soudu dle petitu formálně i rozsudek Nejvyššího soudu. Tvrdí, že rozsudkem krajského soudu bylo porušeno jeho právo na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu lidské důstojnosti podle čl. 10 Listiny, právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny, právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 7. Jádrem ústavní stížnosti je zejména nesouhlas stěžovatele se závěrem krajského soudu, že došlo k naplnění zákonných podmínek pro držení stěžovatele ve zdravotním ústavu. Celkově napadá nedostatečné odůvodnění rozsudku krajského soudu a způsob, jakým hodnotil některé důkazy. Podle stěžovatele krajský soud dostatečně nevysvětlil, v čem přesně byl stěžovatel nebezpečný sobě či svému okolí, aby bylo umístění v ústavu nezbytné, jak to vyžaduje ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Podle stěžovatele mu tak upřel základní lidská práva, zejména právo na osobní svobodu. 8. Nejvyšší soud ve svém vyjádření upozornil na to, že stěžovatel nepolemizuje se žádnými závěry napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, pouze je okrajově zmiňuje v petitu ústavní stížnosti. Upozorňuje na zásadu subsidiarity řízení o ústavní stížnosti a na to, že stěžovatel žádnou z výhrad uplatňovaných v ústavní stížnosti řádně neuplatnil v dovolacím řízení. Kromě toho Nejvyšší soud připomíná, že důvodnost převzetí osoby do zdravotního ústavu je z logiky věci potřeba posuzovat výlučně optikou skutečností známých lékaři při příjmu do zařízení a rozhodujícímu soudci při rozhodování o přípustnosti převzetí. Podle Nejvyššího soudu ani nelze považovat hodnocení důkazů ze strany soudů za jakkoliv excesivní. Ústavní stížnost tedy Nejvyšší soud považuje za zjevně neopodstatněnou a navrhuje ji odmítnout, případně zamítnout. 9. Krajský soud zcela odkázal na odůvodnění svého rozsudku a ústavní stížnost označil za nedůvodnou. Taktéž upozornil na to, že stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nepolemizuje se závěry Nejvyššího soudu v napadeném rozsudku, které navíc dostatečně vyvrací všechny důvody podané ústavní stížnosti. 10. Vedlejší účastnice - Psychiatrická nemocnice Havlíčkův Brod - navrhla, aby byla ústavní stížnost v celém rozsahu zamítnuta. Podstatná část námitek stěžovatele směřuje podle vedlejší účastnice proti něčemu jinému než proti neoprávněnosti jeho převzetí do jejího zdravotnického zařízení. Odůvodnění rozsudku krajského soudu je podle ní dostatečné. 11. Obdržená vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovateli na vědomí. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. 13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Ve své judikatuře Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu (viz např. usnesení ze dne 13. listopadu 2018 sp. zn. IV. ÚS 2301/17, usnesení ze dne 29. května 2015 sp. zn. I. ÚS 387/15 nebo usnesení ze dne 3. června 2019 sp. zn. III. ÚS 1836/18). 14. Ústavní soud nejprve zvažoval, zda stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to nejen po stránce formální (proti napadenému rozsudku Nejvyššího soudu není přípustný další opravný prostředek), ale i materiální, jak Ústavní soud v souladu s principem subsidiarity ústavní stížnosti konstantně vyžaduje. Zásada subsidiarity se zde projevuje v tom, že ochrana základním právům a svobodám náleží primárně obecným soudům. Není přitom nutné, aby stěžovatel v předchozím řízení namítal výslovně porušení svého ústavně zaručeného práva, respektive uplatňoval přímo ústavněprávní argumentaci, ale postačí, pokud se z jeho námitek (které mohou být samozřejmě vedeny na úrovni podústavního práva) takové porušení podává [viz nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 3. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)]. To je třeba odlišit od případů, kdy stěžovatel teprve v ústavní stížnosti předestře argumentaci právními otázkami, jejichž řešení je jednotlivým nárokům společné, přestože v dovolacím řízení tuto možnost měl, ale nevyužil jí. 15. Jádrem ústavní stížnosti je zejména to, zda v situaci stěžovatele došlo k naplnění zákonných podmínek pro jeho umístění a držení ve zdravotním ústavu. Stěžovatel v dovolání řádně vznesl pouze otázku výkladu jedné z těchto podmínek (bezprostřední ohrožení sebe nebo svého okolí). Kromě toho namítal nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu a několik dalších vad (nevyslechnutí stěžovatele v první fázi detenčního řízení přímo soudcem a formulace výroku v rozsudku krajského soudu), které však již v ústavní stížnosti ani nevznáší. Ostatní části dovolání Nejvyšší soud považoval za vadné, jelikož nesplňovaly náležitosti kladené v rámci dovolání na vymezení právních otázek a jejich přípustnosti (viz zejména body 20 až 24 napadeného rozsudku). 16. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti rozsudek Nejvyššího soudu a jeho odůvodnění zcela přechází, takže nerozporuje ani závěr, že dovolání vady obsahovalo. 17. Jedinou otázku ohledně splnění výše vymezené podmínky pro držení ve zdravotním ústavu, potažmo též námitku nepřezkoumatelnosti, tedy stěžovatel v rámci dovolacího řízení upla