I.ÚS 59/16

Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích uznán vinným přečinem krádeže, za který mu soud uložil trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, podmíněně odložený na dva roky a šest měsíců. Proti tomuto rozsudku stěžovatel podal odvolání, které krajský soud zamítl pro opožděnost. Obhájce stěžovatele podal odvolání v poslední den lhůty prostřednictvím elektronické pošty bez zaručeného elektronického podpisu a nelze k němu přihlížet. Následné listinné podání bylo zasláno až po uplynutí lhůty k odvolání.

Nejvyšší soud následné dovolání odmítl s tím, že doručování prostřednictvím e-mailu není srovnatelné s doručováním prostřednictví datových schránek, u kterých účinek podpisu plyne ze zákona. Podání v elektronické podobě bez elektronického podpisu nemá účinky podání. Takové podání nelze ani následně doplnit s účinkem zachování lhůty, jak to předvídají předpisy pro řízení před civilními soudy. Takovou možnost trestní řád nezná.

Proti rozhodnutí Nejvyššího a krajského soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu. Stěžovatel mínil, že napadená rozhodnutí jsou formalistická a vycházejí z archaické právní úpravy. Zákon pamatuje na podání dálnopisem a telegrafem, vůbec nepamatuje na doručování prostřednictvím datové schránky. Její použití je však v trestním řízení přípustné. Principiálně stejná otázka vzniká v případě doručování prostřednictvím e-mailu, který je s ní ve své povaze elektronického úložiště dat srovnatelný. Podání bylo učiněno z e-mailové adresy registrované na internetových stránkách České advokátní komory, nemohlo tedy být pochyb o jeho odesílateli. Ostatní procesní kodexy umožňují doplnění e-mailu bez elektronického podpisu podáním v listinné podobě, tím spíše by to mělo být možné v trestním řízení, kde jsou následky pro strany řízení mnohdy fatální. Z obsahu podání je také zřejmé, že je mohla učinit toliko osoba obeznámená s věcí. Není tedy důvodu, proč by výklad měl stranit podáním prostřednictvím datové schránky, která podpis obsahovat nemusí.

Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

Stěžovatel vznesl v řízení o ústavní stížnosti v zásadě jedinou otázku: zda je možné v trestním řízení zaslat účinné podání prostřednictvím e-mailu bez elektronického podpisu a případně je následně doplnit v listinné (slovy zákona písemné) podobě. Nejvyšší soud v napadeném usnesení dospěl k zápornému závěru a odkázal na svou předchozí rozhodovací činnost, tu však stěžovatel považuje vývojem techniky a právní úpravy za překonanou.

Stěžovatelem vznesené otázky Ústavní soud již v minulosti řešil. V usnesení sp. zn. II. ÚS 1770/09 ze dne 18. 2. 2010 závěry judikatury Nejvyššího soudu bez dalšího akceptoval. V usnesení sp. zn. I. ÚS 2463/16 ze dne 6. 12. 2016 pak soud vysvětlil, že rozdíly v procesních předpisech jsou výsledkem jednoznačného zákonného vývoje: v civilním řízení byla elektronická podání i bez připojeného zaručeného elektronického podpisu připuštěna změnou § 42 občanského soudního řádu, avšak za podmínky, že budou písemně doplněna nejpozději do tří dnů. Do té doby srovnatelný požadavek § 59 odst. 1 trestního řádu na podpis elektronického podání "elektronicky podle zvláštních předpisů" zůstal nezměněn.

Lze také odkázat na závěr Nejvyššího správního soudu jako kárného soudu, že nedostatek elektronického podpisu je nedostatkem formy podání, nikoliv jeho obsahu. Při srovnání s ostatními procesními předpisy trestní řád nezná možnost následně zhojit vady formy podání, protože vůbec neupravuje kategorii "jiných podání". Vady formy pak nelze hodnotit ani jako odstranitelný obsahový nedostatek jedné z povinných náležitostí podání, neboť jejich následkem se o podání vůbec nejedná (srov. usnesení č. j. 11 Kss 2/2017-63 ze dne 27. 4. 2017).

V již citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 Ústavní soud uvedl, že soudní rozhodnutí je třeba považovat za neústavní, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován. Z výše uvedeného plyne, že závěry napadených rozhodnutí jsou judikovány nejen Nejvyšším soudem, ale též Nejvyšším správním soudem a byly akceptovány i soudem Ústavním. Za takového stavu zjevně nedošlo k vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován.

Kladl-li stěžovatel důraz na legislativní vývoj v oblasti doručování, lze k tomu pouze připomenout, že samotný trend elektronizace justice nemůže bez změny ustanovení právních předpisů vést ke změně v nich obsažených právních norem (srov. odst. 10 usnesení sp. zn. I. ÚS 1903/16 ze dne 21. 6. 2016). Závěry týkající se nepotřebnosti podpisu podání prostřednictvím datových schránek plyne z jejich zvláštní zákonné úpravy jako dalšího samostatného způsobu doručování, nejsou tedy na e-mailová podání přenositelné (odst. 30-34 nálezu sp. zn. II. ÚS 3042/14 ze dne 19. 1. 2016).

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.