I.ÚS 592/18

Proti stěžovatelce bylo zahájeno trestní stíhání pro přečin ohrožování výchovy dítěte. Proti usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatelka podala stížnost a zároveň z majetkových důvodů požádala o ustanovení obhájce, který měl její stížnost doplnit. Na základě sdělení policejního orgánu se stěžovatelka s touto žádostí obrátila na Okresní soud v Opavě, který její žádost postoupil Okresnímu státnímu zastupitelství v Opavě.

Okresní státní zastupitelství v Opavě stížnost proti zahájení trestního stíhání zamítlo s tím, že policejní orgán měl dostatek podkladů k zahájení trestního stíhání, protože podle jeho stávajících skutkových zjištění plynoucích ze zpráv gymnázia v O., orgánu sociálně-právní ochrany dětí Magistrátu města O., pedagogicko-psychologické poradny a znaleckého posudku dětského psychiatra, stěžovatelka vůči nezletilému synovi uplatňovala výchovné prostředky vedoucí k jeho izolaci, sociální neobratnosti a poruše sebehodnocení nezletilého. Vytvářením neadekvátního tlaku pak u něj fixovala syndrom naučené bezmoci.

Proti rozhodnutí Okresní státní zastupitelství v Opavě stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jím došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu, na právní pomoc a práva na obhajobu. Porušení těchto práv spatřovala v tom, že postupem státního zastupitelství jí byla upřena možnost doplnit řádné důvody stížnosti proti zahájení trestního stíhání prostřednictvím obhájce. O stížnosti pak rozhodovala dozorová státní zástupkyně, která dala k zahájení trestního stíhání pokyn. O stížnosti však měl rozhodovat jiný orgán.

Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

Již dříve Ústavní soud uvedl, že zásah do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje za nežádoucí a nepřípustný (s výjimkou zcela mimořádné situace). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení trestního je tedy nutno vykládat přísně zdrženlivým způsobem. Důvodnost obvinění vyřčeného v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu tak nepřísluší přezkoumávat toto rozhodnutí po věcné stránce [usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004 (U 4/32 SbNU 467)].

Předmětem přezkumu mohou být pouze rozhodnutí vydaná ke stížnosti do usnesení o zahájení trestního stíhání. Státní zastupitelství musí své rozhodovací důvody vyložit tak, že z nich bude patrný rozsah provedeného přezkumu a zejména - alespoň podstatným způsobem - vysvětleno, proč materie stížnosti zůstala rozhodnutím o ní nedotčena, příp. z jakých důvodů bylo změněno napadené rozhodnutí či nahrazeno rozhodnutím vlastním. Jde o povinnost, která by - z pozice stíhaného - měla bránit překvapivým nebo dokonce obmyslným rozhodnutím veřejné moci, kterou státní zastupitelství v trestním řízení disponuje a která téměř vždy stíhaného rozličným způsobem a v různém rozsahu zatěžuje [nález sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003 (N 105/30 SbNU 471)].

I v takovém případě však kasační zásah připadá do úvahy toliko v situaci obsahového a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti nalézajícího výrazu v naprosto (prima facie) nedostatečném odůvodnění rozhodnutí, jehož rozhodovací důvody jsou konstruovány obecným a povšechným způsobem (usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03). Jde přitom o ustálený náhled soudu na tuto problematiku (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 840/14 ze dne 23. 3. 2016 a tam citovanou judikaturu).

V projednávané věci se stěžovatelka vymezovala především proti postupu státního zastupitelství, nikoliv proti samotným důvodům jeho rozhodnutí. Co se týče těchto meritorních důvodů, státní zástupkyně se podáním stěžovatelky zabývala věcně a vysvětlila důvody svého rozhodnutí konkrétními argumenty, které zjevně nejsou nedostatečné. Zjevně tedy při výkonu dozoru nad zachováním zákonnosti nejednala svévolně.

Námitky proti postupu policejního orgánu či státního zastupitelství, proti samotným důkazům a právnímu hodnocení věci bude stěžovatelka moci uplatnit v průběhu celého trestního řízení, a to včetně námitek porušení práva na obhajobu [srov. např. § 181 odst. 1 a § 186 písm. e) trestního řádu]. K opačnému závěru nelze dospět ani z judikatury citované stěžovatelkou, neboť ta se týká rozhodování v řízení před soudem, případně obecné otázky ústavně konformního výkladu navracení lhůty (i tam však šlo o řízení před soudem).

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.