I.ÚS 60/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 60/21 ze dne 18. 5. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti DPÚK a.s., Rotavská 2656/2b, Praha 5, zastoupené JUDr. Jakubem Kadlecem, advokátem se sídlem Karolinská 661/4, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 11. 2020 č. j. 2 As 317/2019-67, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále též jen "kasační soud"), kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 9. 2019 č. j. 15 A 174/2016-245. Tvrdí, že uvedeným soudním rozhodnutím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11, čl. 26 odst. 1, čl. 36 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu kasačního soudu, který vedl k zjevně nespravedlivému řešení dané věci, neboť stěžovatelce nebyla uhrazena prokazatelná ztráta, která jí vznikla zajišťováním dopravy ve veřejném zájmu. Zajišťování dopravy jí bylo uloženo v souladu s nařízením Rady (EHS) č. 1191/69 o postupu členských států ohledně závazků vyplývajících z pojmu veřejné služby v dopravě po železnici, silnici a vnitrozemských vodních cestách (dále jen "nařízení č. 1191/69") a se zákonem č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě (dále jen "silniční zákon"). Přespříliš formalistickým výkladem uvedených předpisů jí mělo být znemožněno řádné dosažení úhrady, na kterou měla nárok, a byla ohrožena udržitelnost dalšího výkonu její činnosti v oblasti silniční dopravy. Stěžovatelka dále namítá, že Nejvyšší správní soud, jakož před ním i krajský soud, nepoložily Soudnímu dvoru EU (dále jen "SDEU") stěžovatelkou navrhovanou předběžnou otázku, ačkoli tak byly povinny učinit. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 18. 12. 2012 č. j. MV-117728-7/ODK-2012 bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 29. 8. 2012 č. j. 117759/2012/KUUK, JID 585/DS/2009, kterým krajský úřad v samostatné působnosti podle § 4 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), výrokem I) zamítl žádost stěžovatelky o zaplacení částky 47 054 057,32 Kč s příslušenstvím jako vyrovnání finančních břemen ve smyslu nařízení č. 1191/69, a to za období od 1. 5. 2006 do 30. 6. 2006 za provozování spojů, ve vztahu k nimž byly stěžovatelce uděleny licence; výrokem II) zamítl návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření, kterým se domáhala placení měsíčních záloh na úhradu prokazatelné ztráty ve výši 11 200 000 Kč vždy k prvnímu dni kalendářního měsíce, a to až do rozhodnutí ve věci samé; výrokem III) odložil žádost stěžovatelky o zaplacení částky 47 054 057,32 Kč z titulu bezdůvodného obohacení a výrokem IV) pak vyslovil, že stěžovatelka i správní orgán si ponesou své náklady řízení. Rozhodnutí o odvolání napadla stěžovatelka správní žalobou, které krajský soud vyhověl a rozhodnutí obou správních orgánů rozsudkem ze dne 17. 4. 2018 č. j. 15 A 174/2016-158 zrušil a věc vrátil Ministerstvu vnitra k dalšímu řízení. Ke kasační stížnosti Ústeckého kraje jako osoby zúčastněné na řízení (dále jen "vedlejší účastník") byl rozsudek krajského soudu zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2019 č. j. 2 As 151/2018-63 a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. Ústavní stížnost stěžovatelky proti tomuto rozsudku kasačního soudu byla usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1842/19 odmítnuta pro nepřípustnost. Následně krajský soud rozsudkem ze dne 18. 9. 2019 č. j. 15 A 174/2016-245 žalobu stěžovatelky jako nedůvodnou zamítl. Nejvyšší správní soud v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl její kasační stížnost. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy. Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledává v nesouhlasu stěžovatelky se způsobem, jakým správní orgány a následně správní soudy posoudily jí uplatněný veřejnoprávní nárok. Jinak řečeno, stěžovatelka nesouhlasila s právními závěry orgánů veřejné moci vztahujícími se k jí uplatněným nárokům, přičemž v ústavní stížnosti opakovala argumenty, s nimiž se uvedené orgány ve svých rozhodnutích již dostatečně, podrobně a vyčerpávajícím způsobem vyrovnaly. Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek kasačního soudu a nenalezl v něm vady, které by nepřípustně postihly ústavně zaručená základní práva stěžovatelky. Nejvyšší správní soud rozhodoval v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné. Ústavní soud ověřil, že kasační soud rozhodoval nestranně, se všemi námitkami stěžovatelky se řádně vypořádal, při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotil přiléhavě a v souladu s příslušnými ustanoveními nařízení č. 1191/69 a silničního zákona. Závěr, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro vznik nároku stěžovatelky na úhradu prokazatelné ztráty a vedlejší účastník nebyl povinen tuto ztrátu stěžovatelce hradit, neboť závazky veřejné služby v předmětném období již netrvaly z důvodu ukončení platnosti příslušné smlouvy, považuje Ústavní soud za řádné odůvodněný, logický a jasný. Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku č. j. 1 As 19/2013-130 konstatoval, že vedlejší účastník byl oprávněn i bez uvedení důvodů vypovědět smlouvu o závazku veřejné služby uzavřenu se stěžovatelkou (resp. jejím právním předchůdcem); tato smlouva byla platně vypovězena. Ústavní soud se již v usnesení sp. zn. III. ÚS 3158/13 ztotožnil s interpretací uvedených předpisů, ke kterým dospěl kasační soud v rozsudku č. j. 1 As 19/2013-130. Dovodil, že "výklad rozhodných ustanovení nařízení č. 1191/69, silničního zákona, jakož i § 166 odst. 2 správního řádu, přijatý ve vazbě na posouzení povahy závazku, obsahu veřejnoprávní smlouvy a legality postupu vedlejšího účastníka při vypovězení smlouvy, provedený správními soudy, a argumentace jimi v této souvislosti uplatněná, nepředstavuje porušení dovolávaného principu spravedlnosti a rovnosti subjektů, resp. nejde ani o interpretaci vybočující z mezí legitimního očekávání ochrany majetku stěžovatele." Pokud jde o námitky týkající se přiznání postavení osoby zúčastněné na řízení ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi a posouzení systémové podjatosti při rozhodování v samostatné působnosti, Ústavní soud ověřil, že kasační soud v odůvodnění napadeného rozsudku odkázal na svůj první rozsudek v této věci (č. j. 2 As 151/2018-63), v němž dospěl k závěru, že krajský soud správně vyrozuměl vedlejšího účastníka o probíhajícím řízení podle § 34 odst. 2 s. ř. s. a na základě jeho oznámení o uplatňování práv v řízení s ním jednal jakožto s osobou zúčastněnou na řízení. Rovněž v souvislosti s posouzením otázky systémové podjatosti kasační soud odkázal na svůj první, výše citovaný rozsudek. V něm dospěl k závěru, že tzv. riziko systémové podjatosti lze posuzovat u územně samosprávného celku jedině v případě, když tento rozhoduje v přenesené působnosti, naopak při rozhodování v samostatné působnosti nepřichází z podstaty věci vůbec v úvahu. Uvedené právní závěry nadto nelze považovat ani za překvapivé, neboť je kasační soud založil na závěrech již ustálené judikatury týkající se otázky systémové podjatosti (např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 89/2010-119). Ústavní soud považuje argumentaci Nejvyššího správního soudu za logi