I.ÚS 609/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 609/21 ze dne 29. 3. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. Ondřeje Lichnovského, advokáta, sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. února 2021, č. j. 7 Afs 314/2019-21, a o návrhu s ní spojeném na zrušení "celé právní úpravy kontrolního hlášení", za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Finančního úřadu pro Olomoucký kraj, sídlem Lazecká 545/22, Olomouc, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Rekapitulace dosavadního průběhu řízení 1. Ústavní stížností, doplněnou podáním ze dne 18. 6. 2021, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí (dále jen "napadený rozsudek") z důvodu, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaného práva domáhat se soudní ochrany tam, kde bylo zkráceno rozhodnutím orgánu veřejné moci podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatel dne 24. 10. 2016 zaslal Finančnímu úřadu pro Moravskoslezský kraj datovou zprávou dokument, který měl být kontrolním hlášením za 3. čtvrtletí roku 2016 (dále jen "podání stěžovatele"), ve kterém ale podle správce daně stěžovatel nevyplnil všechny požadované údaje, a to ani po výzvě správce daně k podání kontrolního hlášení v náhradní lhůtě. Následně správce daně dne 11. 1. 2017 vydal platební výměr na pokutu za nepodání kontrolního hlášení za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2016 č. j. 3529011/16/3207-51523-802038 (dále jen "platební výměr"), kterým stěžovateli uložil pokutu ve výši 50 000 Kč s odůvodněním, že správce daně hleděl na podání stěžovatele jako na podání neúčinné ve smyslu § 101a odst. 4 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v rozhodném znění (dále jen "ZDPH"), neboť nebylo učiněno v požadované struktuře a nebyly v něm vyplněny všechny položky. Proti platebnímu výměru stěžovatel nepodal odvolání a nenapadá jej ani nyní posuzovanou ústavní stížností. 3. Následně stěžovatel dne 7. 3. 2017 požádal o prominutí pokut uložených za nepodání kontrolního hlášení za 1. až 3. čtvrtletí roku 2016. Pokuty za 1. a 2. čtvrtletí roku 2016 správce daně stěžovateli v plné výši prominul, vycházeje mj. z pokynu Generálního finančního ředitelství GFŘ-D (dále jen "pokyn GFŘ"), který umožňoval prominout dvě pochybení vztahující se k plnění povinností u kontrolního hlášení. Ve vztahu k 3. čtvrtletí roku 2016 byla žádost o prominutí pokuty zamítnuta. A to nejprve rozhodnutím ze dne 24. 5. 2017 - které bylo ale rozsudkem Krajského soudu v Ostravě zrušeno - a následně znovu rozhodnutím Finančního úřadu pro Olomoucký kraj ze dne 3. 9. 2018, č. j. 1731035/18/3106-50524-705249 (dále jen "rozhodnutí o zamítnutí žádosti o prominutí pokuty"), proti kterému stěžovatel podal žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud"). Krajský soud žalobu stěžovatele zamítl rozsudkem ze dne 26. 7. 2019, č. j. 65 Af 56/2018-32, proti kterému podal stěžovatel kasační stížnost. O ní rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem tak, že ji jako nedůvodnou zamítl. 4. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku vychází z toho, že z § 101k odst. 1 a 2 ZDPH vyplývá, že správce daně může pokutu prominout (nikoliv musí). Takto může správce daně postupovat, pokud k nepodání kontrolního hlášení došlo z důvodu, který lze s přihlédnutím k okolnostem daného případu ospravedlnit. Podle Nejvyššího správního soudu je tedy zřejmé, že daná norma je založena na diskreční pravomoci správce daně, resp. na jeho správním uvážení, v jehož rámci má správce daně relativně volný prostor. Správní soudy přitom nemohou správní uvážení nahrazovat svým, mohou pouze přezkoumat, zda nevybočilo z mezí stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování, zda jej správní orgán nezneužil či nepřekročil jeho meze a zda premisy úsudku správního orgánu byly zjištěny řádným procesním postupem. 5. Nejvyšší správní soud poukázal na to, že správce daně nejprve zkoumal, zda nejsou naplněny důvody pro prominutí pokuty podle pokynu GFŘ, a jelikož je neshledal, samostatně vážil okolnosti vztahující se ke stěžovateli, tzn. zkoumal, zda stěžovatelem uváděné důvody lze považovat za ospravedlnitelné ve smyslu ZDPH. V této souvislosti akcentoval i odbornost stěžovatele jako daňového profesionála, neboť je advokátem se specializací na daňové právo a předsedou rady spolku Unie daňových poplatníků. 6. Podle Nejvyššího správního soudu krajský soud zcela správně akcentoval i fakt, že předmětem přezkumu v nynějším případě není rozhodnutí ve věci uložení pokuty, nýbrž rozhodnutí týkající se až navazující fáze, tj. fáze (ne)promíjení dané pokuty. Daná řízení přitom mají jiné předměty, a nelze v nich tedy posuzovat stejné otázky. Proto k námitce stěžovatele, že správce daně má povinnost vyhledávat informace o majetkových poměrech stěžovatele, Nejvyšší správní soud konstatoval, že v řízení o prominutí pokuty má být předně zkoumáno, zda k nepodání kontrolního hlášení došlo z důvodu, který lze s přihlédnutím k okolnostem daného případu ospravedlnit. Předpokladem prominutí pokuty je primárně existence ospravedlnitelných důvodů; zákon nehovoří o tom, že by správní orgán měl v řízení o prominutí vždy zkoumat výši pokuty. Pokud není podmínka existence ospravedlnitelného důvodu dána, nemá smyslu zabývat se výší pokuty. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že pokuta za nepodání kontrolního hlášení za 3. čtvrtletí roku 2016 mu byla uložena z důvodu, že v jeho kontrolním hlášení nebyla vyplněna kolonka "ID datové schránky nebo email". Pro toto nevyplnění na jeho jinak bezvadné kontrolní hlášení pohlížel správce daně jako na neúčinné (nepodané). Za uvedené nevyplnění jedné zbytné kolonky byl stižen velmi přísným trestem, který je ukládán pouze těm, kteří své kontrolní hlášení vůbec nepodají, a to pokutou ve výši 50 000 Kč, která je u tohoto typu pochybení ukládána paušálně, tj. bez možnosti diferenciace. Z důvodu uvedené paušalizace ZDPH nedával v řízení o uložení pokuty prostor pro individualizaci sankce. Proto veškeré své námitky jdoucí k přiměřenosti sankce směřoval stěžovatel do řízení o prominutí pokuty. Podle stěžovatele je samotná fixní sankce neústavní a tento deficit je napraven jen díky možnosti jejího prominutí a poukazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 32/15 (dále jen "nález sp. zn. Pl. ÚS 32/15"), bod 77. K tomu stěžovatel konstatuje, že individualizace sankce se z řízení o jejím ukládání v daném případě přesunula do řízení o prominutí sankce. Uvedené přesunutí ale nemůže být nijak na úkor ústavního práva stěžovatele na soudní přezkum přiměřenosti sankce. 8. Podle stěžovatele z judikatury Nejvyššího správního soudu sice vyplývá, že správní uvážení ohledně promíjení se soudně přezkoumává toliko ve vztahu k excesům. Naproti tomu ale správní uvážení ohledně přiměřenosti pokuty se již přezkoumává podrobněji tak, aby se podchytily případy sankcí neadekvátních či nespravedlivých, tj. sankcí zjevně nepřiměřených. Pokud by právní úprava umožňovala diferenciaci sankce již při jejím ukládání (sankce by nebyla stanovena fixně, ale v určitém rozpětí), pak by správní soudy jeho žalobu přezkoumaly v podrobnějším rozsahu, a to při aplikaci moderačního práva. Tomu, že se otázky individualizace sankce přesunuly do řízení o prominutí, je třeba uzpůsobit soudní přezkum, a proto bylo v dané věci povinností správních soudů podrobit přezkumu, zda výsledkem neprominutí sankce nebyla sankce zjevně nepřiměřená. Stěžovatel uzavírá, že za situace, kdy je rozhodování o diferenciaci sankce přesunuto do řízení o jejím prominutí, nemůže obstát přístup soudů, podle kterého se rozhodnutí o (ne)prominutí soudně přezkoumávají jen v omezeném rozsahu - zda nedošlo ke zneužití správního uvážení. Soudy měly věcně přezkoumat řízení o prominutí pohledem, jakým za jiných okolností přezkoumávaly řízení o uložení pokuty. To zejména ve vztahu, zda výsledná výše sankce nebyla zjevně nepřiměřená. Při tomto posuzování pak měly posoudit individuální okolnosti jak jeho případu, tak i jeho osoby. 9. Stěžovatel ke své ústavní stížnosti připojuje návrh na zrušení "celé právní úpravy kontrolního hlášení" pro případ, pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že absence diferenciace sankce nenaplňuje ani při zohlednění promíjení sankce požadavky na správní trestání. 10. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na další rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, ze kterých vyplývá, že je povinností soudu přezkoumat rozhodnutí o udělení pokuty v plné jurisdikci a v celé její šíři. Pokud správní soudy jeho případ přezkoumaly toliko v omezeném rozsahu, došlo k porušení jeho práva garantovaného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských pr