I.ÚS 633/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 633/11 ze dne 3. 11. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Schäfer-Menk, s.r.o., se sídlem Přeštínská 1415, Praha 5 - Radotín, zastoupeného JUDr. Janem Brožem, advokátem, se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2010, č. j. 12 Co 200/2010-68, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále také "odvolací soud"). Výrokem I. tohoto rozhodnutí byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále také "soud prvního stupně") ze dne 30. 11. 2009, č. j. 10 EC 38/2009-36, ve spojení s opravným usnesením ze dne 31. 12. 2009, č. j. 10 EC 38/2009-42, tak, že stěžovatelka je povinna žalobkyni Kariéra, s. r. o., IČ 62583531, se sídlem Vinohradská 184/2396, Praha 3, zaplatit částku 42 763,50 Kč. Výrokem II. byla stěžovatelce rovněž uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 39 698,- Kč. Stěžovatelka tvrdí, že postupem obecného soudu byla porušena ústavně zakotvená práva a pravidla, zejména její právo na spravedlivý proces, garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V ústavní stížnosti je popsán dosavadní průběh řízení, v němž stěžovatelka vystupovala jako žalovaná. V řízení mezi uvedenými společnostmi měla být řešena otázka, zda žalobkyně má nárok na sankční plnění (konkrétně smluvní pokutu) za nedodržení sjednané doby splatnosti faktury, kterou byla účtována cena inzerce v tisku. Výše sankčního plnění se rovnala slevě poskytnuté žalobkyní jako zajišťovatelem uvedené inzerce. Spor se týkal výkladu formulace, že částka rovnající se slevě bude dofakturována v případě "nedodržení splatnosti faktury vycházející ze smluvních podmínek", resp. určitosti a platnosti uvedeného ujednání. Již v řízení před soudem prvního stupně stěžovatelka uváděla, že zmíněné ujednání pro ni není právně závazné, neboť je z důvodu neurčitosti absolutně neplatné. Z uvedené formulace totiž nevyplývalo, které smluvní podmínky měly být v daném vztahu aplikovány. Z tvrzení žalobkyně bylo rovněž zřejmé, že mezi stranami nebyla uzavřena žádná dohoda o konkrétní době splatnosti. Stěžovatelka se tak o ní dozvěděla až v okamžiku doručení faktury. Rozsudkem soudu prvního stupně byla žaloba zamítnuta. Tento rozsudek byl odvolacím soudem změněn tak, že se žalobě vyhovuje, resp. stěžovatelce byly uloženy povinnosti zaplatit částku 42 763,50 Kč a nahradit náklady řízení ve výši 39 698,- Kč. Ústavní stížnost směřuje pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterému je vytýkán zejména extrémní rozpor jeho právních závěrů s principy spravedlnosti a extenzivnost a svévole při rozhodování. V odůvodnění odvolací soud uvádí, že "pokud jde o smlouvu, dospěl soud prvního stupně k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva komisionářská dle ustanovení § 577 a násl. obchodního zákoníku. Na rozdíl od soudu I. stupně odvolací soud dospěl k závěru, že předmětnou smlouvu je třeba posoudit jako smlouvu nepojmenovanou, uzavřenou podle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku, která se svým obsahem blíží smlouvě komisionářské". Podle stěžovatelky tedy platí, že daná smlouva se má posuzovat z hlediska svého obsahu, nikoliv z hlediska právní úpravy konkrétního smluvního typu. Toto pravidlo však nebylo respektováno a v souzené věci došlo k aplikaci právní úpravy regulující komisionářskou smlouvu. Odvolací soud totiž uvádí, že "dle ustanovení § 584 odst. 1 obchodního zákoníku je komisionář povinen po zařízení záležitosti o výsledku podat komitentovi zprávu a provést vyúčtování. Z tohoto zákonného ustanovení plyne, že splatnost odměny za žalobkyní zařízenou záležitost je vázána na jednostranný úkon. Účastnice si tak okamžik, k němuž se váže sjednaná smluvní pokuta, nemohly vymezit jinak, neboť v době uzavření smlouvy nevěděly, zda skutečně ve sjednaných termínech bude obchodní případ zařízen dle podmínek žalované, ani kdy žalobkyně oznámí splnění své povinnosti a provede její vyúčtování". Otevřeně tedy konstatuje, že vztah založený uvedenou smlouvou je vztahem nepojmenovaným, avšak jeho obsah posuzuje podle právní úpravy platné pro smlouvu komisionářskou. Má se tedy jednat o postup, který je v extrémním rozporu s právem a vykazuje znaky svévole. Názor odvolacího soudu na nemožnost vymezení konkrétního okamžiku, k němuž se váže smluvní pokuta, je podle stěžovatelky ryze formalistický. Postupu obecného soudu je dále vytýkáno, že důkazy provedené soudem prvního stupně hodnotil jinak, resp. na jejich základě dospěl k jiným právním závěrům. Na jednání odvolacího soudu dne 1. 9. 2010 však odvolací soud důkazy znovu neprovedl, a tudíž mělo dojít k porušení zásady přímosti a ústnosti. Stejně tak se jednalo o překvapivé rozhodnutí, neboť stěžovatelka se o odlišném právním hodnocení dozvěděla až z vyhlášeného rozsudku. S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadený rozsudek zrušil. Relevantní znění příslušných ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení je ve stížnosti namítáno, je následující: Čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod: Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti. Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. II. Z předloženého rozsudku obecného soudu, ústavní stížnosti a vyžádaného spisu bylo zjištěno, že před Obvodním soudem pro Prahu 5 bylo vedeno řízení o žalobě na zaplacení částky 42 763,50 Kč. Rozsudkem tohoto soudu ze dne 30. 11. 2009, č. j. 10 EC 38/2009, ve spojení s opravným usnesením ze dne 31. 12. 2009, č. j. 10 EC 38/2009-42, byla žaloba zamítnuta. Soud prvního stupně v odůvodnění uvádí, že mezi stranami byla uzavřena komisionářská smlouva podle § 577 a násl. obchodního zákoníku. Stěžovatelka měla zaplatit sjednanou cenu bezodkladně poté, co o to byla žalobkyní požádána. Jedná se tedy o aplikaci ustanovení § 304 odst. 2 obchodního zákoníku, neboť mezi účastníky nebyl sjednán konkrétní okamžik plnění. Výzva k zaplacení byla učiněna 15. 8. 2005, ke splnění povinnosti však došlo 18. 8. 2005. Ujednání o sankčním plnění soud prvního stupně posoudil podle § 300 a násl. obchodního zákoníku a podle § 544 a násl. občanského zákoníku, regulujících smluvní pokutu. Dle jeho názoru je předmětné ujednání neurčité ve smyslu § 37 odst. 1 občanského zákoníku, neboť splatnost ceny není ve smlouvě výslovně uvedena a smluvní podmínky žalobkyně nebyly blíže specifikovány. Z tohoto důvodu nebylo možné nárok uplatněný v žalobě uznat za oprávněný. Proti tomuto rozsudku však podala žalobkyně odvolání. V něm zejména poukazuje na nesprávné právní posouzení a neúplně zjištěný skutkový stav. Jednak namítá, že uplatňovaný nárok není smluvní pokutou, nýbrž se jedná o nárok svého druhu (inominátní), jednak uvádí, že soud prvního stupně neprovedl všechny navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností. Výrokem I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2010, č. j. 12 Co 200/2010-68, byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že stěžovatelka je povinna žalobkyni zaplatit částku 42 763,50 Kč, a výrokem II tohoto rozsudku byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 39 698,- Kč. Odvolací soud na prvním místě konstatuje, že soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, na jehož základě dospěl ke správným skutkovým závěrům. Nesouhlasí však se závěry o neurčitosti ujednání o sankčním plnění. Při posouzení této otázky je dle jeho názoru nutno vyjít z charakteru smlouvy a všech okolností, za nichž k jejímu uzavření došlo. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že se nejedná o smlouvu komisionářskou, nýbrž o smlouvu nepojmenovanou, která se svým obsahem blíží smlouvě komisionářské. Pro nepojmenovanou ani pro komisionářskou smlouvu není podle o