Ústavní soud I.ÚS 642/25

Stěžovatel se u obecných soudů domáhal poskytnutí náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") v celkové výši (po částečném zpětvzetí žaloby) 49 000 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud pro Prahu 6 konstatoval nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení před služebními orgány, Městským soudem v Praze a Nejvyšším správním soudem, za což stěžovateli přiznal náhradu ve výši 28 374,86 Kč s příslušenstvím (výrok I), a co do částky 20 625,14 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II). Obvodní soud dále uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 17 488 Kč (výrok III).

Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky i vedlejší účastnice potvrdil výrok I obvodního soudu co do částky 21 000 Kč s příslušenstvím, co do částky 7 374,86 Kč jej změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I). Dále městský soud potvrdil zamítavý výrok II obvodního soudu (výrok II) a uložil vedlejší účastnici nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 26 684 Kč (výrok III).

Ústavní stížnost vedlejší účastnice proti týmž napadeným rozhodnutím Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením sp. zn. II. ÚS 1250/25 ze dne 18. 6. 2025.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jemu přiznaná náhrada ve výši 21 000 Kč nepředstavuje přiměřené zadostiučinění odpovídající čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť soudy nesprávně posoudily význam původního řízení, ze kterého vycházely při určení výše újmy, a požaduje zvýšení náhrady o zamítnutou část nároku, tedy o 28 000 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v překvapivosti závěru o sníženém významu posuzovaného řízení pro stěžovatele. Závěr městského soudu, že tvrzení vedlejší účastnice k významu řízení nerozporoval, považuje za nesprávný. Navíc se uplatnila presumpce zvýšeného významu posuzovaného řízení kvůli pracovněprávnímu charakteru sporu. Stěžovatel rovněž namítá porušení práva na rovnost v právech ve smyslu čl. 1 Listiny, jelikož obecné soudy rozhodly v rozporu s předchozí judikaturou Nejvyššího soudu.

Dále stěžovatel rozporuje výrok o povinnosti k náhradě nákladů řízení ze strany vedlejší účastnice, která byla dle stěžovatele neoprávněně snížena, neboť městský soud nesprávně zhodnotil neúčelnost některých úkonů, přičemž nepřiznání náhrady nedostatečně odůvodnil, a o náhradě za některé úkony navíc nerozhodl vůbec.

Ústavní soud se na úvod zabýval splněním procesních předpokladů před Ústavním soudem. Shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, protože stěžovatel vyčerpal jiné prostředky ochrany (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh.

Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d)

Stěžovatel se domáhá přezkumu rozhodnutí vydaných v řízení, ve kterém se domáhal celkově částky 49 000 Kč (po částečném zpětvzetí žaloby); přiznáno mu bylo 21 000 Kč. Spornou tedy zůstává částka 28 000 Kč s příslušenstvím, a na spor je tedy nutno nahlížet po kvantitativní stránce jako na bagatelní (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2608/24 ze dne 13. 11. 2024). Brání-li totiž občanský soudní řád podání dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč [srov. § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu], jistě nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další instance a sjednotitele rozhodovací praxe obecných soudů nahrazoval Ústavní soud. Ústavní soud konstantně judikuje, že bagatelnost věci zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ mimořádné okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí (např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014). Je pak především na stěžovatelích, aby v ústavní stížnosti vysvětlili a případně doložili, proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jejich právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1161/14 ze dne 21. 5. 2014, bod 6). Stěžovatel nicméně žádné takové okolnosti netvrdil a Ústavní soud žádné takové okolnosti sám neshledává (blíže k okolnostem, které umožňují přezkum ústavní stížnosti, třebaže je předmětem sporu částka v bagatelní výši, viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2608/24, bod 9).

Pro bagatelnost věci svědčí též to, že k odpovědnosti státu za újmu způsobenou výkonem veřejné moci se Ústavní soud v minulosti již opakovaně vyjadřoval, přičemž připustil úzké sepětí tohoto institutu s ústavním právem (např. nález sp. zn. I. ÚS 529/09 ze dne 13. 3. 2012). Opakuje, že zákon č. 82/1998 Sb. a jeho výklad obecnými soudy nemůže negovat právo plynoucí z čl. 36 odst. 3 Listiny (např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 18/01 ze dne 30. 4. 2002 nebo sp. zn. II. ÚS 1774/08 ze dne 9. 7. 2009). Nicméně ve vztahu k přezkumu rozhodování obecných soudů ohledně odpovědnosti státu za škodu platí, že do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu z pohledu zmíněných zákonných kritérií obecnými soudy Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně extrémní, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručenými základními právy účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Pouhý nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc (ústavní stížnost) do ústavní roviny posunout zásadně nemůže (nález sp. zn. III. ÚS 1320/10 ze dne 9. 12. 2010). Stěžovatelovy námitky přitom míří právě proti hodnocení konkrétních okolností.

Co se napadeného nákladového výroku týče, rozhodování o nákladech řízení je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně nepřísluší zasahovat, neboť spory o náhradu nákladů řízení zpravidla nedosahují ústavněprávní intenzity. Ke zrušení rozhodnutí o nákladech řízení se tak Ústavní soud uchyluje pouze výjimečně, například zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti, případně pokud bylo zasaženo i jiné základní právo (z poslední doby např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2087/24 ze dne 4. 9. 2024, bod 14, a v něm odkazovaná judikatura). Tento svůj postoj Ústavní soud navíc potvrdil i ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025 (97/2025 Sb.), podle něhož jsou ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou (bod 34 stanoviska). Znovu je přitom třeba konstatovat, že stěžovatel mimořádné okolnosti netvrdí a Ústavní soud je sám neshledává.

Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Stěžovatel v ústavní stížnosti požádal o přiznání náhrady nákladů řízení o ústavní stížnosti. Tomuto návrhu Ústavní soud nevyhověl, neboť dle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu není náhrada nákladů automatická a lze ji uložit pouze "v odůvodněných případech" jako určitou sankci vůči tomu účastníku řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 53/97 ze dne 17. 2. 1999 nebo sp. zn. III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007). V posuzované věci tento předpoklad není naplněn, jelikož k zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatele nedošlo.