I.ÚS 658/25 – Ústavní soud

I.ÚS 658/25 ze dne 18. 9. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Zemědělské družstvo Němčičky, sídlem Nemčičky 153, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem se sídlem Bezručova 1896/90, Mikulov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2024 č. j. 30 Cdo 2689/2024-148, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2024 č. j. 30 Co 88/2024-116 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. prosince 2023 č. j. 28 C 140/2023-93, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Podstatou věci před obecnými soudy byla otázka, zda má stěžovatel nárok na náhradu nemajetkové újmy od státu za porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy při nevyhovění jeho žalobě postupovaly v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. I. Vymezení věci 2. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal po vedlejší účastnici řízení zaplacení částky 154 658 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy. Tvrdil, že mu byla způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 18 C 149/2016. Předmětem posuzovaného řízení byl nárok na zaplacení za výsadbu vinice a trvalo šest let a sedm měsíců, což je podle stěžovatele doba zjevně nepřiměřená. Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu stěžovatele napadeným rozsudkem zamítl. Shledal, že v rámci podkladového řízení nedocházelo k průtahům či bezdůvodné nečinnosti soudu. 3. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu. Konstatoval, že k porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, není-li věc projednána v době odpovídající její složitosti a významu řízení pro poškozeného a celková délka řízení musí být nepřijatelná. Po zvážení výše uvedených kritérii městský soud ve shodě s obvodním soudem konstatoval, že délka posuzovaného řízení nebyla nepřiměřená. 4. Dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu odmítl Nejvyšší soud jako nepřípustné. Konstatoval, že závěr o tom, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je v obecné rovině úkolem soudu prvního stupně. Přezkum úvah tohoto soudu je pak úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas stěžovatele s tímto závěrem. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší dva hlavní okruhy námitek. Za prvé tvrdí, že soudy nesprávně aplikovaly právní normy, takže se jejich právní závěry dostaly do extrémního nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Konkrétně tvrdí, že soudy pochybily při aplikaci podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ("zákon o odpovědnosti za škodu"). Stěžovatel v ústavní stížnosti popisuje své vnímání jednotlivých časových prodlev v řízení. Domnívá se, že je zcela zřejmé, že průtahy v podkladovém řízení byly z naprosté většiny způsobeny v souvislosti se zpracováváním znaleckých posudků (odkazuje přitom na bod 12 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu argumentuje, že i za tyto prodlevy nese primární odpovědnost stát. Proto musí soudy dbát na to, aby znalecké posudky byly vypracovány k tomu kvalifikovanými znalci a aby při jejich vypracování nedocházelo k prodlevám. 6. Podle stěžovatele soudy také nesprávně vyhodnotily otázku složitosti řízení. Kritérium složitosti řízení dle § 31a odst. 3 písm. b) zákona o odpovědnosti za škodu totiž vychází zjevně z úvahy, že čím více je řízení složité, tím více vyžaduje objektivně delší dobu (např. na provádění velkého množství důkazů apod.). V posuzovaném řízení se však jednalo o ukončení nájemního vztahu z důvodu komplexních pozemkových úprav a v návaznosti na to určení obvyklé hodnoty viničních porostů. Řízení takové povahy nelze označit jako složité. 7. Dále stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud postupoval přepjatě formalisticky, když odmítl jeho dovolání jako nepřípustné. Podle stěžovatele se Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevypořádal dostatečně s jeho argumenty a odkazy na judikaturu. Tím porušil právo stěžovatele na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina" a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva"). Obdobně nesprávně Nejvyšší soud odmítl odkaz stěžovatele na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2024 č. j. 58 Co 147/2024-77, v němž měl být obdobný nárok jiného účastníka posouzen odlišně. Z těchto důvodů stěžovatel namítá, že obecné soudy porušily jeho právo na soudní ochranu a právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy). III. Vlastní posouzení věci Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným a řádně zastoupeným stěžovatelem, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. 9. Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. 10. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) přezkoumává výlučně ústavnost, nikoli zákonnost napadených rozhodnutí. Nutno tedy vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci jsou v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze tehdy, je-li dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [tzv. kvalifikované vady - srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná z https://nalus.usoud.cz)]. 11. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy má každý právo, aby jeho záležitost byla projednána v přiměřené lhůtě. Pro případy, kdy je toto právo porušeno, vytvořil zákonodárce prostor pro následnou kompenzaci negativních důsledků. Tento institut slouží k naplňování ústavních záruk spravedlivého procesu. Mají-li totiž soudy nebo správní orgány dostát své povinnosti a poskytnout jednotlivci, jenž se na ně obrátí v důvěře v jejich rozhodování, účinnou ochranu jeho právům, je zřejmé, že tak musí učinit v určitém (s ohledem na konkrétní okolnosti) přiměřeném časovém rámci (srov. nálezy ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. III. ÚS 197/15, bod 16, nebo ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1572/11, bod 31). 12. V nyní posuzované věci rozhodnutí obecných soudů stojí na posouzení přiměřenosti délky soudního řízení, za které se stěžovatel domáhá náhrady újmy. Posouzení přiměřenosti délky řízení je přitom otázkou výkladu a aplikace práva, zejména pak § 13, resp. § 22 a § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu. Ústavní soud přitom mnohokrát zopakoval, že výklad a aplikace podústavního práva je primárně věcí obecných soudů. Ve své judikatuře definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovou kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (srov. nálezy ze dne 14. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 2502/17, bod 26, nebo ze dne 24. 10. 2024 sp. zn. II. ÚS 1617/24, bod 15). 13. Argumentace stěžovatele směřuje primárně právě proti posouzení přiměřenosti délky řízení. Judikatura Ústavního soudu s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva dovodila, že přiměřenost délky řízení je nutno posoudit vždy ve světle konkrétních okolností daného případu, přičemž se berou v potaz zejména následující kritéria: počet stupňů soudní soustavy, které se případem zabývaly, složitost věci, chování stěžovatele, postup státních orgánů a význam řízení pro stěžovatele [srov. nález ze dne 9. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1822/14