I.ÚS 694/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 694/08 ze dne 23. 6. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. K., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, se sídlem Malá 6, 306 65 Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 10. 2006, č. j. 1 T 5/2006-1217, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 3. 2007, sp. zn. 11 To 180/2006, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1304/2007, za účasti Krajského soudu v Plzni, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 3. 2008, stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 24. 10. 2006, č. j. 1 T 5/2006-1217 (dále jen "rozsudek"), kterým byl shledán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 12. 3. 2007, sp. zn. 11 To 180/2006 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1304/2007 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení vrchního soudu. Stěžovatel namítá, že obecné soudy se nevypořádaly se všemi jeho námitkami pokud jde o procesní použitelnost některých důkazů. Záznamy telefonických hovorů byly prováděny automatickým záznamovým zařízením v působnosti Celního ředitelství Plzeň. Ve smyslu § 88 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") tedy na protokolech o odposleších z logiky věci nemůže být uvedena osoba, která záznam pořídila. Touto osobou nemůže být Celní ředitelství Plzeň, neboť podle trestního řádu se má zjevně jednat o osobu fyzickou. Právnická osoba, respektive automatické záznamové zařízení, totiž např. nemůže odposlech ihned přerušit, pokud by odposlouchávaný hovořil se svým obhájcem, jak má na mysli § 88 odst. 1 trestního řádu. Právní názor zaujatý Nejvyšším soudem není podle názoru obžalovaného správný. Pokud se jedná o záznamy telekomunikačního provozu, je toho názoru, že interpretace ustanovení § 88a odst. 1 trestního řádu prezentovaná v tomto případě obecnými soudy je protiústavní. Dle ustálené judikatury (např. sp. zn. IV. ÚS 78/01) platí, že článek 13 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") nezakládá pouze ochranu tajemství vlastního obsahu telefonických zpráv, ale i dalších údajů evidovaných při registraci telekomunikačního provozu ve vztahu ke konkrétním osobám. Soukromí každého člověka je hodno ochrany ve smyslu čl. 13 Listiny i ve vztahu k údajům o volaných číslech, datu a čase hovoru, době jeho trvání a v případě mobilní telefonie i o základových stanicích zajišťujících hovor (věc sp. zn. II. ÚS 784/06). Odposlechy, ale i záznamy telekomunikačního provozu, lze jako důkazy použít pouze tehdy, pokud jsou soudem povoleny, a to za období od tohoto povolení dopředu. Naopak nelze vydat povolení ke zpětnému zveřejnění záznamů telekomunikačního provozu. Takový postup je v rozporu s čl. 10 odst. 2 a čl. 13 Listiny. Zásah do základního práva nebo svobody člověka ze strany státní moci je přípustný pouze tehdy, jestliže jde o zásah nezbytný v zájmu ochrany demokratické společnosti. K tomu, aby nebyly překročeny meze nezbytnosti, musí existovat systém adekvátních a dostatečných záruk, skládající se z odpovídajících právních předpisů a účinné kontroly jejich dodržování. Dle názoru stěžovatele záruky ústavnosti v českém právním řádu nepochybně existují, nicméně nebyly obecnými soudy respektovány, čímž bylo porušeno obecné právo stěžovatele dle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Porušení pravidel při pořizovaném získávání takovýchto důkazů vytváří nezákonnost důkazu provedeného v trestním řízení a má samo o sobě za následek, že i proces hodnocení důkazů jako celek trpí zásadní vadou (rozhodnutí Ústavní soud sp. zn. II. ÚS 502/2000). Stěžovatel dále upozorňuje, že protokoly o odposleších a záznamy telekomunikačního provozu mohou být usvědčujícími důkazy proti obžalovanému pouze za předpokladu, že bude v řízení prokázáno to, že právě on předmětné telefonické hovory uskutečnil. Odůvodnění takovéhoto závěru krajského soudu obsažené na str. 15 rozsudku však považuje za nedostatečné, jelikož krajský soud argumentovat tak, že vyhodnocením telekomunikačního styku na stanici uskutečněného dne 4. 4. 2003 je nutno dovozovat, že uživatel této stanice byl v kontaktu s telefonním číslem, které bylo vydáno obžalovaným P. P. a dále s uživatelem stanice, kterou používal obžalovaný Q. To, že tato stanice komunikovala s jinými stanicemi však nic neříká o tom, kdo měl tuto stanici užívat. Zde stěžovatel odkazuje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 615/06. Skutečnost, že účastnická stanice byla připojena přes základnovou stanici umístěnou v ulici D., kde se nacházely bytové prostory, které v té době užíval, je pouhou indicií, která na stěžovatele ukazuje, avšak v žádném případě jej neidentifikuje jednoznačně. Krajský soud dále vinu obžalovaného dovozuje z protokolu o zjištěném porušení právních předpisů (Celní úřad Břeclav). Tento důkaz však nijak neprokazuje účast obžalovaného na trestné činnosti, nýbrž toliko nalezení heroinu ve vozidle řízeném obžalovaným P. P. Obdobná důkazní situace pak vyvstala u protokolu o ohledání místa činu (vozidla RZ AKN 47-25) i u odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemická expertiza. Pokud jde o výpověď obžalovaného P. P. u hlavního líčení, považuje ji za zcela nevěrohodnou, neboť dřívější výpovědi obžalovaného P. P. byly ve vztahu k této jeho poslední výpovědi zcela odlišné. Za dané situace nelze rozlišit, která z verzí obžalovaného P. P. je věrohodná a která smyšlená. Obžalovaný P. P. sice uváděl konkrétní údaje, které nemohl znát nikdo jiný, než skutečný pachatel, avšak jeho výpověď byla učiněna až v samém závěru řízení před soudem v době, kdy již všechny podstatné důkazy byly provedeny. Obžalovaným P. P. tvrzené údaje o okolnostech nakládky heroinu v Pristine navíc nelze nijak ověřit, neboť při této nakládce nebyl přítomen žádný obžalovaný a ani žádný slyšený svědek. Pokud by si tedy obžalovaný P. P. tyto údaje vymyslel, pak by soud tento výmysl nebyl sto odhalit. Nelze pak přehlédnout, že obžalovaný P. P. zjevně neuvádí v části své výpovědi pravdu, pokud tvrdí, že v Pristine se při nakládce heroinu nacházel i obžalovaný Q., což bylo objektivně prokázáno jako nemožné. Dále stěžovatel upozorňuje na protokol z odposlechové akce ŽOFRE ze dne 4. 4. 2003 od 06:06:01. Tento odposlech je v rozporu s popisem jednání tak, jak je uveden v obžalobě a posléze v napadeném rozsudku. Hodnocení vrchního soudu mění jednoznačný význam pronesených sdělení a je spekulativní. Za neprokázaný má stěžovatel též závěr o spáchání daného jednání ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Jestliže nebylo v řízení prokázáno, jaké další osoby a za jakých okolností měly na obchodu s heroinem spolupracovat (s výjimkou obžalovaných Q. a I.), pak nelze závěr o existenci této skupiny bez důvodných pochybností přijmout. Nadto i kdyby taková skupina existovala, muselo by být prokázáno, že čin spáchal vědomě ve spojení s ní. V uvedených pochybení stěžovatel spatřuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. II. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. Krajský soud toliko odkázal na obsah svého rozhodnutí. Krajské státní zastupitelství v Plzni se ve svém podrobném vyjádření nejprve zabývalo problematikou použitelnosti záznamů telekomunikačního provozu. Uvedlo, že trestní řád říká, že předpokladem provedení důkazu záznamem telekomunikačního provozu je sepsání protokolu o tomto úkonu, který musí splňovat určité formální podmínky. Zákon jako podstatné náležitosti uvádí uvedení údajů o místě, času, číslech a osobách uživatelů, tedy osobách volajících a volaných, a dále o způsobu provedení záznamů, jakož i osobě, která záznam pořídila. V dokazování před obecnými soudy nebyl proveden žádný záznam telekomunikačního provozu (výstup z odposlechu), k němuž by příslušný protokol sepsán nebyl. Protože k důkazu je možno použít toliko záznam telekomunikačního provozu získaný při legálně provedeném odposlechu, jsou v trestním spisu založeny protokoly zpracované příslušným orgánem Policie České republiky, která je ze zákona oprávněna provádět soudem nařízený (nikoliv "povolený", jak se uvádí