I.ÚS 718/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 718/25 ze dne 14. 7. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelů a) M. U., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Skopečkem, advokátem se sídlem Bolevec 2525, Plzeň, a b) D. T., zastoupeného JUDr. Michalem Říhou, advokátem se sídlem Londýnská 608/52, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 759/2024-34379 ze dne 30. 10. 2024, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 6 To 60/2022-34061 ze dne 12. 12. 2023 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 4 T 3/2015-33699 ze dne 3. 5. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Napadená rozhodnutí 1. Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem uznal stěžovatele M. U. vinným zvlášť závažným zločinem podvodu (body I a II výroku rozsudku), trestným činem legalizace výnosů z trestné činnosti (bod III), organizátorstvím zvlášť závažného zločinu podvodu (bod IV) a organizátorstvím trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti (bod V) a odsoudil jej k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7,5 roku a k peněžitému trestu celkem 6 mil. Kč. Týmž rozsudkem uznal krajský soud stěžovatele D. T. vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu 5 let, a k peněžitému trestu celkem 2 mil. Kč. 2. K odvolání mj. obou stěžovatelů Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem částečně zrušil rozsudek krajského soudu, a to, týkaje se stěžovatelů, v bodech I, II, IV a V výroku o vině stěžovatele M. U. a v celých výrocích o trestech obou stěžovatelů. Nově vrchní soud uznal stěžovatele M. U. vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby (body I a II), organizátorstvím zločinu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby (bod IV) a organizátorstvím trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti (bod V) a odsoudil jej k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu 5 let, a k peněžitému trestu celkem 5 mil. Kč. Stěžovatele D. T. vrchní soud odsoudil k peněžitému trestu celkem 2 mil. Kč. 3. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněná. II. Argumentace stěžovatelů 4. Proti v záhlaví označeným rozhodnutím brojí stěžovatelé ústavní stížností a domáhají se jejich zrušení s tvrzením o porušení svých práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a stěžovatel D. T. rovněž podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelé především namítají porušení práva na zákonného soudce nesprávným určením nové předsedkyně senátu krajského soudu poté, co se původně rozhodující soudce vzdal funkce. Taktéž namítají porušení práva na spravedlivý proces, zejména vadami v důkazním řízení a nedostatečným odůvodněním napadených rozhodnutí. 5. Stěžovatelé mají v prvé řadě za to, že byli odňati svému zákonnému soudci. Původně určený soudce krajského soudu, předseda senátu Přemysl Špicar, strany informoval, že se ke dni 28. 2. 2021 vzdal funkce. Věc proto byla od 1. 3. 2021 přidělena nové předsedkyni senátu 4 T Lucii Bočkové. Stěžovatelé tvrdí, že se tak nestalo podle zákonného rozvrhu práce, neboť ten určoval, že v případě vyloučení předsedy senátu 4 T jej v rozhodování nahradí předseda senátu 5 T Tomáš Bouček. Tento postup je podle stěžovatelů v rozporu s rozvrhem práce z roku 2015 (kdy věc soudci napadla), jakož i s judikaturou Ústavního soudu. Podle stěžovatelů neproběhla změna osoby soudce podle předem daných, transparentních pravidel a je v rozporu s § 42 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, neboť změnou rozvrhu práce nesmí být dotčeno rozdělení věcí. Pravidla pro určení zákonného soudce musejí splňovat i jisté kvalitativní požadavky (nejen jejich stanovení předem), jež jsou garancí proti účelovému zneužití, kterým je především ad hoc výběr soudců z jakýchkoliv důvodů. Uvedeného práva se tedy lze dovolávat nad rámec znění trestního řádu, zákona o soudech a soudcích či rozvrhu práce. Příslušná pravidla, od zákonné úrovně až po rozvrh práce, nesmí umožňovat ústavně nesouladnou diskreci (např. předsedy soudu nebo předsedy senátu) ve výběru rozhodujících soudců, a to ani v situacích, kdy je změna soudce nezbytná. 6. Podle stěžovatele D. T. byly rozvrhy práce krajského soudu z let 2015 a 2021 unikátní a odlišné od rozvrhů práce ostatních krajských soudů. U ostatních krajských soudů v České republice jsou údajně pravidla pro přidělení a projednávání věcí v situaci, v níž dochází k překážce pro projednání či dokončení věcí původním zákonným soudcem, taková, že o novém přidělení nerozhoduje vedení soudu ad hoc, a to ani změnou rozvrhu práce, pokud by spočívala v tom, že věc bude nově přidělena konkrétnímu, ve změně uvedenému soudci, a že tato pravidla jsou vždy stanovena předem. Argumentaci Nejvyššího soudu považuje stěžovatel D. T. za tautologickou. Sama okolnost, že rozvrhy práce krajského soudu konkrétní pravidlo pro přerozdělení již běžících věcí při zániku funkce soudce neobsahují, neznamená, že rozvrhy nelze vůbec použít a krajský soud mohl či dokonce musel přistoupit k tomu, že agenda končícího soudce bude kompletně přidělena konkrétní nové soudkyni, určené změnou rozvrhu práce. Je to právě naopak, protože tak zásadní nedostatek v podobě absence pravidla či mechanismu, jak bude postupováno v případě zániku funkce soudce, způsobený navíc právě samotným soudem, nezbavuje krajský soud povinnosti postupovat v souladu se zákonem a zejména zachovávat právo stěžovatele na spravedlivý proces, včetně práva nebýt odňat svému zákonnému soudci. Krajský soud mohl postupovat výkladem a minori ad maius (od menšího k většímu) tak, že obdobně jako při vyloučení soudce přidělí věc předsedovi senátu 5 T i v případě zániku funkce. Případně mohl krajský soud stanovit jiné pravidlo, ale nikoli určit konkrétní soudkyni ke konkrétním případům. Jde o libovolné a jednorázové rozhodnutí předsedy soudu, které je pouze vtěleno do rozvrhu práce, což nic nemění na jeho neústavnosti. 7. Stěžovatel M. U. pak namítá, že se změnilo složení senátu rovněž tak, že od počátku nového hlavního líčení v prosinci 2021 již nebyla členkou senátu přísedící Lenka Kaucká, aniž by to bylo stěžovatelům sděleno. 8. Stěžovatel M. U. dále tvrdí, že se soudkyně Lucie Bočková přípisem, který nezaložila do spisu, dotázala státního zástupce a stěžovatele D. T., zda budou namítat její podjatost s ohledem na její osobní vazby s bývalou manželkou stěžovatele D. T. Stěžovatel M. U. mohl tuto skutečnost údajně zjistit pouze z reakce státního zástupce, která na rozdíl od přípisu soudkyně byla založena do spisu, čímž mu znemožnila vznést námitku podjatosti. Dále stěžovatel M. U. namítá, že v trestním spise nebyly založeny důkazy daňovými přiznáními a dalšími listinami, které navrhoval k provedení. 9. Stěžovatel D. T. spatřuje zásadní pochybení v posouzení otázky zavinění. Odkazuje na původní znalecký posudek, z něhož má plynout, že existovaly jím tvrzené vztahy mezi obchodními společnostmi. Rovněž tvrdí, že se jako advokát v dobré víře řídil pokyny tehdejší klientky, rovněž odsouzené P. N., a vymáhal pohledávku, která podle informací v té době dostupných (včetně znaleckého posudku) byla po právu. Soudy ale údajně neobjasnily, z čeho konkrétně má plynout, že stěžovatel D. T. jednal v úmyslu vytvořit zdání o řádném obchodování mezi příslušnými společnostmi, ačkoli společnost FELLSMERE podle názoru soudů žádnou obchodní činnost nevyvíjela. Ve vztahu k vadám důkazního řízení tvrdí stěžovatel M. U., že vrchní soud nepřípustně hodnotil důkazy odlišně od krajského soudu, aniž by je sám provedl. III. Procesní předpoklady řízení a spojení věcí 10. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnými a řádně zastoupenými stěžovateli, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [k podmínkám řízení viz především § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. 11. Stěžovatel D. T. podal proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím samostatnou ústavní stížnost, původně vedenou pod sp. zn. II. ÚS 759/25. Jelikož proti týmž rozhodnutím směřovala také ústavní stížnost v téže trestní věci obviněného stěžovatele M. U., plénum Ústavního soudu usnesením sp. zn. I. ÚS 718/25, II. ÚS 759/25 ze dne 16. 4. 2025 obě ústavní stížnosti spojilo ke společnému řízení (postupem podle § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 112 odst. 1 občanského soudního řádu). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů a nepř