I.ÚS 729/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 729/17 ze dne 10. 8. 2017 N 149/86 SbNU 511 Právo na přístup k Nejvyššímu soudu aneb odmítnutí dovolání pro vady, kterými podání netrpělo   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře - ze dne 10. srpna 2017 sp. zn. I. ÚS 729/17 ve věci ústavní stížnosti Mgr. Milana Špinky, zastoupeného JUDr. Františkem Kosíkem, advokátem, se sídlem Vodičkova 30, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3977/2016-304 ze dne 6. prosince 2016 o odmítnutí stěžovatelova dovolání v jeho pracovněprávním sporu, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, zastoupeného JUDr. Tomášem Bělinou, advokátem, se sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8, jako vedlejšího účastníka řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu České republiky č. j. 21 Cdo 3977/2016-304 ze dne 6. prosince 2016 bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Toto rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. Předchozí průběh řízení 1. Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 23 C 57/2011 zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. 2. Rozsudkem č. j. 23 C 57/2011-230 ze dne 7. 1. 2015 zamítl obvodní soud žalobu stěžovatele na určení, že okamžité zrušení jeho pracovního poměru ze strany vedlejšího účastníka (hlavní město Praha) je neplatné. Rozsudkem č. j. 23 Co 187/2015-259 ze dne 2. 9. 2015 byl uvedený rozsudek potvrzen Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud"). Pokud jde o skutkový podklad okamžitého zrušení pracovního poměru, oba soudy považovaly za prokázané, že poté, co stěžovatel spolu s dalším kontrolorem provedli v rámci kontroly taxislužby řádnou kontrolní jízdu, při které byly zjištěny nedostatky v podobě předraženého jízdného, nebyl ze strany stěžovatele v rozporu s jeho zákonnou povinností řádně sepsán protokol o výsledku státního odborného dozoru v silniční dopravě, v důsledku čehož neexistoval podklad pro zahájení správního řízení proti kontrolovanému subjektu. Tím stěžovatel jako zaměstnanec vedlejšího účastníka porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, a to v takové intenzitě, že nebylo možno po vedlejším účastníkovi spravedlivě požadovat, aby jej nadále zaměstnával. Soudy přitom neakceptovaly tvrzení stěžovatele, že vedoucím kontrolorem byl jeho kolega, neboť povinnost splnit úkoly z kontrolního dne měl podle nich jak uvedený kolega, tak stěžovatel (a ten primárně jako osoba uvedená v plánu kontroly taxislužeb na leden 2011). S ohledem na absenci žalovaným stanoveného jednoznačného pravidla, kdo z přítomných kontrolorů sepisuje protokol, byla dle odvolacího soudu bez právního významu otázka, zda a kdo byl uvedeného dne vedoucím kontrolorem; vlastní (kontrolory zavedená) praxe, tedy dohoda kontrolorů v daném směru, není pojmově ve vztahu k zaměstnavateli právně relevantní. Dle § 15 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, měli oba kontrolní pracovníci na předmětné kontrole zúčastnění spoluodpovědnost za sepis protokolu, který měli podepsat oba, přičemž ani jeden z nich tuto povinnost nesplnil. 3. Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu dovoláním, jehož přípustnost spatřoval podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") v tom, že odvolací soud nesprávně vyřešil hmotněprávní otázky týkající se jeho práv a povinností jako zaměstnance a současně úředníka územního samosprávného celku, které nebyly v dosavadních rozhodnutích dovolacího soudu řešeny, přičemž současně měl za to, že by dovolací soud měl tyto otázky vyřešit jinak. Podle stěžovatele odvolací soud při aplikaci příslušných právních předpisů nesprávně posoudil, kdo byl kontrolní osobou, kdo nesl povinnost sepsat kontrolní protokol a dořešit celou záležitost, neboť výkladem tehdy účinného zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů, dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že tuto povinnost nesl vedle kolegy - vedoucího kontroly - i on sám. Stěžovatel tvrdil, že v situaci, ve které právní předpis neupravoval detailněji práva a povinnosti osob provádějících kontrolní činnost, založila obsah kontrolních postupů zavedená praxe, která probíhala při respektování obecné právní úpravy dle zákona o státní kontrole a se souhlasem zaměstnavatele; platilo proto zavedené pravidlo o ustanovení vedoucího kontrolora dne, který odpovídal za průběh kontrolní činnosti. Právní názor odvolacího soudu, že všechny povinnosti měli do důsledku plnit oba kontroloři, tak představuje nesprávný výklad hmotného práva, neboť stěžovatel byl rozhodného dne pouze tzv. osobou účastnou na kontrole. Stěžovatel v dovolání uvedl také další skutečnosti, které by dle jeho názoru mohly představovat naplnění zákonných podmínek přípustnosti dovolání (údajná neexistence předmětného protokolu, povinnost sepisu protokolu oběma kontrolory, zanesení výsledků kontroly do systému, tvrzené předražení jízdy, nedostatečné vypořádání se s intenzitou tvrzeného porušení pracovních povinností). 4. Napadeným usnesením tříčlenného senátu, které bylo stěžovatelovu právnímu zástupci doručeno dne 12. 1. 2017, odmítl Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a v dovolacím řízení nebylo pro uvedený nedostatek možné pokračovat. Podle Nejvyššího soudu stěžovatel zdánlivě vymezil právní otázku (že odvolací soud při určení, kdo byl při výkonu předmětné kontroly vedoucím kontrolorem a kdo byl o kontrole povinen sepsat protokol, nesprávně vyložil a aplikoval příslušná ustanovení zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů), podstatou jeho námitek bylo však zpochybnění skutkového závěru odvolacího soudu o tom, že porušil své povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci tím, že nesepsal o předmětné kontrole protokol, ačkoliv byl stejně jeho kolega zúčastněn na předmětné kontrole jako kontrolor. Podstatou zbylých dovolacích námitek stěžovatele (k otázce sepsání předmětného protokolu, k zanesení výsledků kontroly do systému, k závěru o předražení jízdy a k porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci) byl podle Nejvyššího soudu nesouhlas s tím, k jakým důkazům odvolací soud přihlédl a jak tyto důkazy hodnotil, přičemž stěžovatel předložil vlastní verzi skutkového děje. II. Argumentace účastníků řízení 5. Ve své ústavní stížnosti ze dne 8. 3. 2017 stěžovatel namítá, že předmětné usnesení Nejvyššího soudu excesivně vybočuje z ústavního rámce a porušuje jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Je přesvědčen o tom, že způsob, kterým ve svém podání k Nejvyššímu soudu vymezil důvod dovolání, nezakládá jeho vadu. 6. Stěžovatel tvrdí, že jasně uvedl, v čem spatřuje jak přípustnost svého dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., tj. nesprávné vyřešení hmotněprávní otázky týkající se jeho práv a povinností jako zaměstnance a současně úředníka územního samosprávného celku jakožto otázky v dosavadních rozhodnutích dovolacího soudu neřešené, tak důvod podaného dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Pokud nad rámec toho vytkl odvolacímu soudu i další pochybení, nelze tato nesprávně podřazovat pod uplatnění jiného dovolacího důvodu a ve svém důsledku dovolání jako celek odmítat. I kdyby významná část jeho argumentace skutečně směřovala pouze vůči skutkovým zjištěním odvolacího soudu (byť tomu tak nebylo), v dovolání byly jasně formulovány námitky vztahující se k právnímu posouzení věci. 7. Nadto je dle názoru stěžovatele rozhodnutí dovolacího soudu nepřezkoumatelné, neboť jeho stručnost a míra obecnosti odůvodnění v otázce dovolacího důvodu je neúnosná a usnesení se ani letmo nezabývá základním předpokladem dovolání, totiž jeho přípustností [viz též nález sp. zn. I. ÚS 3851/15 ze dne 5. 4. 2016 (N 60/81 SbNU 57)]. 8. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl předseda senátu Nejvyššího soudu, že závěr odvolacího soudu o tom, že stěžovatel byl stejně jako jeho kolega zúčastněn na předmětné kontrole jako kontrolor (z čehož vyplývá jeho povinnost sepsat o kontrole protokol), je závěrem o zjištěném skutkovém stavu věci, nikoliv právním posouzením věci, neboť takovou skutečnost nelze zjistit z interpretace zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů. Závěr o tom, který konkrétní pracovník působí u kontrolujícího orgánu jako kontrolní pracovník ve