I.ÚS 730/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 730/22 ze dne 19. 4. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele T. K., t. č. ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Michaelem Strakou, advokátem, sídlem Vídeňská 849/15, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2021 č. j. 4 Tdo 1233/2021-862, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. června 2021 č. j. 7 To 164/2021-814 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 3. května 2021 č. j. 5 T 81/2020-721, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl v záhlaví specifikovaným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za použití § 59 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že dne 21. 10. 2019 v B., v lese na asfaltové cestě, maskován kapucí a slunečními brýlemi, zezadu strhl na zem do částečného sedu poškozenou Janu B. /jedná se o psedonym/ (dále jen "poškozená"), přičemž když poškozená neartikulovaně křičela, zakřičel na ni: "neřvi, nebo tě zabiju" a zezadu před ni dal pravou rukou nůž tak, aby nůž viděla, a když stále křičela, řekl jí: "chci si šáhnout", načež jí sáhl rukou přes legíny do rozkroku, poškozená se ohnala rukou dozadu, přičemž ho otevřenou dlaní udeřila do obličeje a stále křičela, svého jednání zanechal až když se k místu blížilo osobní vozidlo, a poté z místa utekl, čímž způsobil poškozené drobná povrchová poranění. Přitom byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2008 sp. zn. 6 Tm 2/2008 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2008 sp. zn. 1 Tmo 18/2008 a usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2010 č. j. 6 Tm 2/2008-879 odsouzen za provinění vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, provinění znásilnění podle § 241 odstavce 1 trestního zákona, provinění znásilnění podle § 241 odstavec 1, 2 trestního zákona, pokusu provinění vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, 2 písm. b), h) trestního zákona a provinění řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d trestního zákona k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání sedmi roků a jedenácti měsíců se zařazením do věznice s dozorem, který vykonal dne 9. 11. 2015, a trestnímu opatření zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti roků s podmíněným upuštěním od jeho výkonu na zkušební dobu v trvání do 27. 3. 2021, a současně mu bylo uloženo ochranné léčení sexuologické v ústavní formě, které bylo usnesením Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 12. 7. 2017 č. j. 0 Nt 2612/2017-48 přeměněno na ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě, přičemž z tohoto léčení byl propuštěn usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 2. 2020 sp. zn. 2 Nt 2301/2020. 3. Za popsaný skutek byl stěžovatel podle § 185 odst. 2 trestního zákoníku za použití § 59 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 100 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku mu byla současně uložena zabezpečovací detence. Nutno dodat, že šlo v pořadí o třetí rozhodnutí městského soudu v posuzované věci, neboť Krajským soudem v Brně (dále jen "krajský soud") mu byla daná věc dvakrát vrácena k doplnění dokazování a následnému preciznějšímu zhodnocení provedených důkazů. 4. Odvolání stěžovatele proti v pořadí třetímu rozsudku městského soudu v posuzované věci krajský soud shora označeným usnesením zamítl podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud se ztotožnil se závěry městského soudu a konstatoval, že městský soud již provedl dokazování v potřebném rozsahu a že provedené důkazy tvoří ucelený řetězec svědčící o vině stěžovatele. Poukázal na to, že stěžovatel sice nebyl ze spáchání posuzovaného jednání přímo usvědčován výpověďmi svědků, nicméně vyslechnutí svědci se shodli v popisu pachatele, šlo-li o jeho oblečení a maskování, kdy popis pachatele a podoba stěžovatele byly víceméně shodné. Tvrzení stěžovatele, že se vytýkaného jednání nedopustil, bylo podle krajského soudu spolehlivě vyvráceno. Krajský soud neshledal žádnou logickou chybu v hodnocení důkazů a nezjistil ani žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Rovněž podle jeho názoru nebyly žádné důkazy opomenuty. 5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Shledal, že stěžovatel v dovolání uplatnil převážně skutkové námitky, které nebylo možno podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, navíc šlo o námitky, se kterými se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Nepřisvědčil stěžovateli ani v tvrzení, že znalecký posudek z oboru kybernetiky soudy nepodrobily nezbytnému kritickému hodnocení a nekonfrontovaly ho s ostatními provedenými důkazy, a nedal mu za pravdu ani v tom jeho mínění, že v jeho jednání nebylo možno dovodit objektivní znak trestného činu znásilnění, jelikož nenabylo dostatečné intenzity. K tomu poukázal na to, že intenzita zásahu nebyla směrodatná pro aplikaci základní skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 trestního zákoníku, která v posuzovaném případě byla bezpochyby naplněna. Dodal, že rozhodující soudy neposuzovaly při právní kvalifikaci spáchaný skutek jako znásilnění formou soulože, ale jako donucení k pohlavnímu styku, kterého bylo dosaženo za pomoci zbraně (nože). Použil-li stěžovatel k překonání odporu poškozené nůž a dosáhl tím (byť krátkodobě) pohlavního styku, naplnil již kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu znásilnění, což se odrazilo ve výsledném právním posouzení podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti podrobně rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení a dále namítá, že z odůvodnění rozsudku městského soudu není patrné, které skutečnosti vzaly soudy za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřely. Zpochybňuje závěry příslušných soudů a tvrdí, že ve věci nebyly provedeny žádné přímé důkazy svědčící o jeho vině a že jeho vinu nelze dovodit ani z důkazů nepřímých. Má za to, že není usvědčován výpověďmi svědků ani závěry vypracovaných znaleckých posudků. Odůvodnění rozsudku městského soudu podle něj neobsahuje žádné úvahy o tom, jak jsou provedené nepřímé důkazy vzájemně propojeny a jak tedy mají svědčit o jeho vině. Opakovaně detailně rozebírá námitky, které v průběhu řízení vznesl vůči znaleckému posudku Kriminalistického ústavu, znovu popisuje, že v lokalitě, kde byl trestný čin spáchán, hledal v inkriminovaný den otevřený sběrný dvůr, přičemž rozhodující soudy podle něj dostatečně nevysvětlily, proč jeho výpověď v tomto ohledu považovaly za nepravdivou. Městský soud podle něj také zvolil nesprávný postup ke zjištění, zda odpovídá vizuálně pachateli předmětného skutku, a nijak nepromítl do rozhodnutí o vině sníženou vypovídající hodnotu provedené agnoskace. Rovněž nesprávně vyhodnotil znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, psychiatrie a sexuologie, neboť přistupoval k tomuto důkazu jako k nepřímému důkazu o jeho vině, avšak takový potenciál tento znalecký posudek podle stěžovatele nemá. Rozsudek městského soudu se podle něj opírá o osamocený důkaz o podobě analýzy DNA vzorku odebraného z legín poškozené - viz posudek Kriminalistického ústavu. Stěžovatel je přesvědčen, že skutečnost, že z analýzy hrubých dat vzorku plyne, že je jedním z tzv. zůstavitelů vzorku odebraného z legín poškozené, není přímým důkazem o jeho vině. Jde o přímý důkaz o tom, že se jeho DNA dostala na oděv poškozené, nikoliv však o tom, při jaké příležitosti se tak stalo, v jakém čas