I.ÚS 743/25 – Ústavní soud

I.ÚS 743/25 ze dne 19. 8. 2025 Porušení presumpce neviny a zásady in dubio pro reo při jednostranném hodnocení důkazů Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele V. F., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Na strži 2102/61a, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. listopadu 2024 č. j. 8 Tdo 910/2024-778, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. března 2024 č. j. 10 To 25/2024-680 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. září 2023 č. j. 80 T 10/2022-595, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. listopadu 2024 č. j. 8 Tdo 910/2024-778, rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. března 2024 č. j. 10 To 25/2024-680, a rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. září 2023 č. j. 80 T 10/2022-595, bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, byla porušena ústavněprávní zásada subsidiarity trestní represe podle čl. 39 Listiny základních práv a svobod, v důsledku čehož bylo porušeno právo stěžovatele nebýt stíhán jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon dle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a také porušena zásada in dubio pro reo dle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění: I. Vymezení věci a shrnutí dosavadního průběhu řízení 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení jeho práv chráněných čl. 8, čl. 36, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 27. 9. 2023 č. j. 80 T 10/2022-595, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 25. 3. 2024 č. j. 10 To 25/2024-680 byl stěžovatel uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2021), spáchaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku a zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) trestního zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byla poškozená odkázána s uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Přečinu ublížení na zdraví (ve stadiu pokusu) se stěžovatel dle výroku napadených rozsudků dopustil (zkráceně řečeno) tím, že v přítomnosti policistů udeřil kovovou holí do míst, ve kterých v tu dobu přidržovala levou rukou kari síť poškozená, přičemž ta těsně před dopadem hole na kari síť levou rukou kari sítě pustila. V případě, že by stěžovatel poškozenou holí do levé ruky zasáhl, mohl jí způsobit zranění v podobě zlomeniny článku prstu levé ruky, poranění mezičlánkového kloubu, poranění šlachy či tíhového váčku (dále jen "skutek I"). Zločinu vydírání se stěžovatel dle výroků napadených rozsudků dopustil tím, že na počátku listopadu 2021 v okamžiku, kdy kolem jeho pozemku procházela po cyklostezce poškozená, na ni začal řvát přes plot, že pokud nestáhne výpověď, tak je všechny postřílí a že má známé na státním zastupitelství (dále jen "skutek II"). 4. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že jednání stěžovatele popsané ve skutku I je zaznamenáno na kamerovém záznamu na místě přítomných policistů, který dle krajského soudu jednoznačně prokazuje, že se nejednalo o demonstrativní úder stěžovatele do kari sítě. Na záznamu je úder, který stěžovatel provedl s maximální možnou razancí, nevedl jej horizontálně, ale vertikálně, k úderu použil obě ruce, čímž zvýšil jeho razanci, a úder provedl s výpadem levé nohy vpřed, což rovněž zvyšovalo razanci úderu. Stěžovatel si také vědomě vybral místo, kam dojde, a na které udeří. Rovněž je při dopadu hole jasně slyšitelný kovový zvuk, který prokazuje, že úder směřoval do plotu, a nikoliv do podezdívky. Krajský soud také poukázal na to, že stěžovatel na kamerovém záznamu k výtce policisty uvádí: "Praštil jsem přes plot. Kdybych praštil přes ruce, tak by je měla zlomený, ne?" Způsob provedení úderu a vyjádření stěžovatele bezprostředně po úderu podle krajského soudu prokazuje skutečnost, že stěžovatel vědomě a chtěně usiloval o způsobení následku v podobě újmy na zdraví. Krajský soud vypořádal i námitky stěžovatele týkající se toho, zda by tvrzená obrana plotu nemohla být posuzována jako krajní nouze či nutná obrana, obě tyto možnosti ale vyloučil. Oproti obžalobě se krajský soud neztotožnil s kvalifikací skutku I i jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. 5. Spáchání skutku II stěžovatel zcela popřel, poškozená naopak uvedla, že se stal, když míjela stěžovatele. Krajský soud se tedy ocitl v situaci, kdy proti sobě stálo tvrzení stěžovatele proti tvrzení poškozené, a musel posuzovat věrohodnost jejich výpovědí. Pokud jde o stěžovatele, tohoto označil krajský soud za spíše nevěrohodného vzhledem ke skutečnosti, že nevypovídal pravdivě ani ke skutku I, že skutek tak, jak jej poškozená popsala, nijak nevybočoval svou intenzitou z jednání, kterého se vůči sobě navzájem stěžovatel a poškozená měli po desetiletí dopouštět, a že pokud se stěžovatel byl schopen vůči poškozené dopustit jednání popsaného ve skutku I, pak není vyloučeno, že by se mohl dopustit i jednání popsaného ve skutku II. Primárním usvědčujícím důkazem shledal soud výpověď poškozené, která byla vyhodnocena jako věrohodná a je dle krajského soudu dále podpořena změnou psychického stavu poškozené, dobou a způsobem nahlášení skutku (na jeho ohlášení nejprve rezignovala a skutek poprvé oznámila bezděčně při výslechu dne 9. 12. 2021, pokud by si jej vymyslela, s nahlášením by nevyčkávala) i okolností, že stěžovateli bylo dne 26. 10. 2021 doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání pro skutek I, což zapadá do časového rámce určení spáchání skutku II. Na základě těchto skutečností krajský soud dospěl k závěru, že výpovědí poškozené ve spojení s dalšími nepřímými důkazy je nesporným způsobem prokázáno, že stěžovatel spáchal skutek II. 6. Dále se soud zabýval tím, že měl stěžovatel dle obžaloby způsobit poškozené v rámci spáchání skutku II těžkou újmu na zdraví v podobě poruchy přizpůsobení. Krajský soud v tomto ohledu uzavřel, že těžká újma na zdraví byla poškozené způsobena skutkem I a zabýval se dále tím, zda by skutek I neměl být kvalifikován jako zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku. Soud měl tak za prokázanou skutečnost, že hrubé a násilné jednání se stalo mezi stěžovatelem a poškozenou běžnou normou, podle které se obě strany chovaly desítky roků. Jednalo se o jednání oboustranné, poškozená v minulosti vystupovala s větší mírou násilnosti než stěžovatel. V obecné rovině bylo povinností stěžovatele předpokládat, že případný násilný čin může způsobit vyjma zranění fyzického i dodatečný rozvoj poruchy psychického zdraví. V konkrétním případě však soud nebyl schopen dovodit, na základě čeho by stěžovatel mohl u tohoto skutku, který svou intenzitou nevybočoval z řady přechozích konfliktů, předpokládat, že by mohl způsobit i rozvoj psychické poruchy. Pro absenci zavinění ke způsobenému následku v podobě těžké újmy na zdraví absentuje trestněprávní odpovědnost stěžovatele za způsobený následek. 7. Dle rozsudku vrchního soudu krajský soud nepochybil, když skutkové závěry o vině stěžovatele skutkem I. založil na kamerovém záznamu, který zachycuje i usvědčující vlastní komentáře stěžovatele k jeho záměru. Pokud jde o skutek II, krajský soud dle vrchního soudu usvědčující výpověď poškozené při kritickém zhodnocení její osoby adekvátně zasadil do odpovídajících momentů, jež ji podporují. Vrchní soud konstatoval, že krajský soud základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině stěžovatele získal po logickém zhodnocení všech před ním provedených důkazů. Důvodem zásahu vrchního soudu dle § 258 odst. 1 písm. d) trestního řádu byla pominuta otázka časové působnosti trestního zákoníku, která vedla k chybnému závěru o právní kvalifikaci. 8. Nejvyšší soud následně dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl dovolání stěžovatele. Uvedl, že jeho námitky, jsou obsahově shodné s argumentací uplatněnou nejen v řízení před soudem prvního stupně, ale rovněž v rámci odvolání. Z odůvodnění rozhodnutí soudů je dle Nejvyššího soudu zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení vyjádřil k jednotli