I.ÚS 774/21

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci (dále jen "nalézací soud") rozsudkem č. j. 39 Cm 200/2013-381 ze dne 8. 10. 2020 (mj.) zamítl žalobu vedlejší účastnice o zaplacení 221 147 Kč s příslušenstvím a uložil jí povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení 136 406,80 Kč.

Proti rozsudku nalézacího soudu podala vedlejší účastnice odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") výrokem II napadeného usnesení tak, že vedlejší účastnice řízení je povinna zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů nalézacího řízení 107 846 Kč.

Proti nákladovému výroku odvolacího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ve své ústavní stížnosti stěžovatel především namítá, že odvolací soud snížil nesprávně částku odpovídající náhradě nákladů řízení (právního zastoupení) před soudem prvního stupně a předkládá Ústavním u soudu své "správné" výpočty. Žádnou ústavněprávní argumentaci stížnost neobsahuje.

Ústavní stížnost byla podána včas, řádně zastoupeným stěžovatelem, je sice přípustná, avšak je zjevně neopodstatněná.

Problematika nákladů řízení zpravidla není předmětem ústavní ochrany; byť se může citelněji dotknout některého z účastníků řízení, nelze ji klást z hlediska zásad spravedlivého procesu na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307)]. Rozhodování o nákladech řízení je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze teprve v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících dané řízení, typicky v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3172/18 ze dne 5. 11. 2018; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Silněji než jinde se právě ve věcech týkajících se nákladů řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3476/18 ze dne 8. 1. 2019).

Dále platí, že rozhoduje-li Ústavní soud o bagatelních částkách, což je případ souzené věci (rozdíl mezi výší nákladů řízení přiznaných nalézacím soudem a odvolacím soudem činí 28 560 Kč), předpokládá se, že ani případná nezákonnost rozhodnutí nebude mít za následek porušení základního práva nebo svobody, ledaže by byly účastníku řízení odepřeny samotný přístup k soudu či možnost v řízení jednat [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2477/12 ze dne 21. 1. 2013 (N 16/68 SbNU 223)] nebo by rozhodnutí vydané v tomto řízení bylo nepřezkoumatelné [viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421)].

V tomto případě je napadený nákladový výrok odůvodněn odvolacím soudem odpovídajícím způsobem. Ústavní soud není povolán k tomu, aby přezkoumával správnost výpočtů mimosmluvní odměny právního zastoupení podle advokátního tarifu. Jak již bylo uvedeno, Ústavní soud je při přezkumu nákladových rozhodnutí, je-li jejich výše navíc bagatelní, zdrženlivý a ani v tomto případě nezjistil mimořádné důvody pro svůj zásah; jeho povinností není přezkoumávat v další instanci rozhodnutí obecných soudů, čehož se stěžovatel fakticky domáhá.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.