I.ÚS 829/23

Městský soud v Praze (dále jen "soud prvního stupně") uložil stěžovateli povinnost nahradit státu odměnu a hotové výdaje zaplacené ustanovenému obhájci státem. Obhájci byla přisouzena a vyplacena částka 399 396,80 Kč, stěžovateli byl přiznán nárok na obhajobu za sníženou odměnu ve výši 50 %, a proto mu byla uložena povinnost zaplatit státu 199 698,40 Kč. Vrchní soud v Praze (dále jen "stížnostní soud") stížnost proti usnesení soudu prvního stupně zamítl.

Řádně zastoupený stěžovatel se ve své včas podané ústavní stížnosti, splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), s odkazem na porušení blíže neurčených základních práv, domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, které mu jako pravomocně odsouzenému uložily povinnost nahradit státu náklady vynaložené na jeho nutnou obhajobu.

Stěžovatel namítá, že některé úkony obhájce byly oceněny dvojnásobně, neboť bylo nutno užívat cizí jazyk a tím vzrostla celková hodnota odměny; je přesvědčen, že uložení povinnosti hradit zvýšené náklady je v rozporu s jeho právem na právní pomoc, která má být poskytována bez ohledu na rasu národnost či jazyk. Zvoleným postupem byla však jeho pozice cizince ve srovnání s občanem České republiky ztížena, a proto by měl navýšení nákladů nést stát. Obecné soudy však jeho argumentaci nepřijaly, stížnostní soud nadto uvedl, že bylo věcí stěžovatele, kde se rozhodl páchat trestnou činnost.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není však součástí soustavy obecných soudů, a nemůže do jejich rozhodování zasahovat. Uvedené omezení je prolomeno pouze tehdy, vybočí-li obecné soudy na úkor stěžovatele z mezí ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky), zejména jsou-li jejich závěry hrubě nepřiléhavé nebo jsou-li projevem svévole.

Soud prvního stupně uložil stěžovateli povinnost nahradit státu polovinu nákladů vynaložených na jeho obhajobu. Z odůvodnění usnesení stížnostního soudu se podává, že stěžovatel ve stížnosti (i ve svých dřívějších podáních) užil shodnou argumentaci jako v ústavní stížnosti. Stížnostní soud však v odůvodnění svého usnesení vysvětlil, za jakých podmínek je možno rozhodnout o náhradě nákladů státu, že tyto kumulativní podmínky byly v případě stěžovatele splněny, a proto není důvod rozhodnutí o výši náhrady měnit či rušit.

Podle § 33 odst. 2 trestního řádu platí, že osvědčí-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne soud o nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Podle § 152 odst. 1 písm. b) trestního řádu je povinen pravomocně odsouzený, nemá-li nárok na bezplatnou obhajobu, nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené obhájci státem. Podle čl. 2 odst. 2 Listiny lze státní moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsobem, který stanoví zákon. Lidé jsou si v právech rovní (čl. 1 Listiny) a rovni si jsou i všichni účastníci řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny).

Byl-li stěžovateli přiznán nárok na obhajobu ve výši 50 % odměny vyplacené obhájci, nejsou obecné soudy oprávněny požadovat vyšší částku, než jaká odpovídá právě polovině odměny vyplacené obhájci, což se v tomto případě nestalo. Stěžovatel brojí proti aplikaci trestního řádu a opakovaně se domáhá rozhodnutí odpovídajícího jeho vlastní intepretaci zákona, aniž by z ústavní stížnosti bylo možno dovodit porušení jakéhokoli základního práva či svobody. Obecné soudy postupovaly v řízení řádně a svá rozhodnutí srozumitelně odůvodnily.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.