I.ÚS 871/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 871/25 ze dne 23. 4. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelů E. B. a V. Č., zastoupených Mgr. Klárou Kalibovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Eliášova 467/28, Praha 6, proti vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 17. ledna 2025 č. j. 3 KZN 1098/2024-18, vyrozumění Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 25. října 2024 č. j. 2 ZN 1188/2024-13, a proti opatření Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. města Prahy, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor extremismu a terorismu, 2. oddělení, ze dne 11. července 2024 sp. zn. KRPA-180744-88/TČ-2024-000042, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 a Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. města Prahy, Služba kriminální policie a vyšetřování Odbor extremismu a terorismu, 2. oddělení, jako účastníků řízení, a E. M. a L. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatele 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv chráněných čl. 10, odst. 1 a 2, čl. 19 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. města Prahy, Služba kriminální policie a vyšetřování Odbor extremismu a terorismu, 2. oddělení (dále jen "policejní orgán"), zahájil úkony trestního řízení pro podezření z naplnění znaků skutkové podstaty přečinu výtržnictví dle § 358 odst. 1 trestního zákoníku v souběhu s přečinem popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia dle § 405 trestního zákoníku vedlejšími účastníky. Uvedených trestných činů se vedlejší účastníci měli stručně řečeno dopustit tím, že nejprve verbálně zaútočili na dobrovolníky v informačním stánku iniciativy Pražský Majdan, který informoval kolemjdoucí o válce na Ukrajině, následně po eskalaci verbálního ataku, který napadení dobrovolníci vnímali jako provokativní jednání ze strany rusky hovořící skupiny osob, došlo k fyzickému napadení ze strany vedlejších účastníků vůči stěžovatelům, přičemž tito byli několikrát udeřeni deštníky, vedlejší účastník E. M. minimálně jednou udeřil otevřenou dlaní do obličeje stěžovatelku E. B. Věc byla napadeným opatřením policejního orgánu vyřízena podle § 159a odst. 1 písm. a) trestního řádu, tedy odevzdána správnímu orgánu k projednání přestupku, neboť v daném případě bylo dle policejního orgánu na místě využít principu subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Policejní orgán v odůvodnění opatření uvedl, že jednáním vedlejších účastníků nebyly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia dle § 405 trestního zákoníku, a že jednání vedlejších účastníků ani nedosahuje tak závažné míry porušení zájmu chráněného trestním zákoníkem, že by naplňovalo znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Policejní orgán vyšel při rozhodování především z videozáznamů pořízených účastníky incidentu, a z informací získaných výslechem zadržených osob (vedlejších účastníků a dalších). Na základě vyhodnocení videozáznamů se incident jevil policejnímu orgánu jako eskalovaný jednáním prvotně napadené stěžovatelky E. B., která v době, kdy se spor zdál být ze strany vedlejších účastníků ukončen, v tomto pokračovala a na vedlejší účastníky pokřikovala, čímž incident prodlužovala. 3. Stěžovatelé se následně obrátili na Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 (dále jen "obvodní státní zastupitelství"), které v postupu policejního orgánu neshledalo pochybení. Jako stěžejní důkaz byly obvodním státním zastupitelstvím vyhodnoceny zajištěné kamerové záznamy, které jsou velmi kvalitní a je z nich bez důvodných pochybností známa identita jednotlivých osob i průběh jejich jednání. Na základě provedeného dokazování (především kamerovými záznamy) státní zástupkyně obvodního státního zastupitelství dospěla k závěru, že se v posuzovaném případě jednalo o běžný situační konflikt, přičemž na straně podezřelých nebyl prokázán žádný motiv, který by svědčil pro podporu Ruska a schvalování jím prováděných ozbrojených akcí na Ukrajině nebo který by vycházel ze zášti vůči Ukrajině a ukrajinskému národu. K trestnému činu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia státní zástupkyně uvedla, že jednání pachatele musí být významově jednoznačné, což jednání vedlejších účastníků nebylo. Tito nikdy výslovně žádným způsobem neuvedli, že schvalují ozbrojený útok Ruska na Ukrajinu. K podezření ze spáchání trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci dále uvedla, že žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, že se vedlejší účastníci do konfliktu se stěžovateli zapojili právě proto, že věděli nebo předpokládali, že jsou ukrajinské národnosti. K trestnému činu výtržnictví pak bylo konstatováno, že se ze strany podezřelých nejednalo o projev záporného vztahu k veřejnému pořádku, projev neúcty ke společnosti jako celku nebo prostředek sebeprosazování na úkor veřejnosti. V průběhu vzniklého konfliktu nedošlo ke vzniku újmy na zdraví poškozených, ani ke škodě na majetku. Ve smyslu zásady ultima ratio bylo proto na místě odevzdat věc k projednání přestupku. 4. Poté se stěžovatelé obrátili na Městské státní zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství"), přičemž státní zástupkyně vyhodnotila v celkovém kontextu kamerové záznamy a jednotlivé výroky a konstatovala, že policejní orgán skutkový stav objasnil dostatečně, provedl veškeré potřebné šetření, a to i směřující k objasnění existence či neexistence předsudečných indikátorů, které by mohly svědčit o nenávistném pozadí činu, přičemž jejich existence zjištěna nebyla. Městské státní zastupitelství dospělo k závěru, že jednání ani jednoho z vedlejších účastníků nenaplnilo svou intenzitou takovou mez, aby bylo nutné reagovat prostředky trestního práva. 5. V podané ústavní stížnosti směřující proti opatření policejního orgánu a vyrozumění obvodního a městského státní zastupitelství stěžovatelé nejprve odkazují na obecné ústavní principy, a to doktrínu horizontálního působení lidských práv a princip bránící se demokracie. Dále argumentují judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") týkající se předsudečných trestných činů, přičemž zdůrazňují, že dle ESLP mají státy povinnost objasňovat předsudečnou pohnutku prostřednictvím tzv. předsudečných indikátorů. Policejní orgán a státní zastupitelství dle stěžovatelů interpretovaly incident formalisticky a bez aplikace postupů standardizovaných k prověřování a vyšetřování předsudečných trestných činů. Stěžovatelé mají za to, že nebyla naplněna povinnost účinného vyšetřování, jehož podstatou ve vztahu k předsudečným trestným činům je objasnění nenávistného motivu. II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 7. Napadená vyrozumění lze označit za rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatelé nemohli napadnout žádné formální rozhodnutí, nýbrž postup orgánů činných v trestním řízení při vyřízení jejich podnětů. Za "rozhodnutí" zasahující do ústavních práv stěžovatelů je tedy možno považovat nejen opatření policejního orgánu, ale i vyrozumění obvodního a městského státního zastupitelství (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2166/14). III. Vlastní posouzení věci 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. 9. Podstatou posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s výsledkem šetření orgánů činných v trestním řízení ve věci podezření ze spáchání přečinu výtržni