I.ÚS 882/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 882/21 ze dne 8. 2. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele M. N., zastoupeného JUDr. Karlem Vlčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 14, U Hostavického potoka 787/37, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 370/2020 ze dne 28. 1. 2021, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a J. R., zastoupeného JUDr. Michalem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 5, Plaská 623/5, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Ústavní stížnost se odmítá. II. Náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem se vedlejšímu účastníkovi nepřiznává. Odůvodnění: I. Rekapitulace procesního vývoje a skutkových okolností věci 1. Stěžovatel dne 13. 11. 2015 napadl vedlejšího účastníka, načež bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro přečin ublížení na zdraví ve stádiu pokusu v souběhu s přečinem výtržnictví. Předmětné trestní stíhání bylo usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 č. j. 1 ZT 75/2017-11 ze dne 19. 6. 2017 podmíněně zastaveno; stížnost vedlejšího účastníka proti uvedenému usnesení byla zamítnuta. 2. Dne 14. 5. 2018 vedlejší účastník navrhl Obvodnímu soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") jako soudu trestnímu, aby byla stěžovateli uložena povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi jakožto poškozenému náklady řízení vzniklé přibráním zmocněnce podle § 154 odst. 1 ve spojení s § 155 odst. 4 trestního řádu. Obvodní soud vyhodnotil předmětné podání jako civilní žalobu a věci přidělil civilní spisovou značku 16 C 146/2018; usnesením č. j. 16 C 146/2018-63 ze dne 21. 5. 2018 vedlejšího účastníka vyzval, aby obvodnímu soudu sdělil, co mínil návrhem ze dne 14. 5. 2018, aby bylo zřejmé, zda jde o žalobu podle občanského soudního řádu či o návrh ve smyslu trestního řádu. Vedlejší účastník v podání doručeném obvodnímu soudu dne 29. 5. 2018 uvedl, že podává návrh v později uvedeném smyslu a požádal, aby věc byla předložena trestnímu soudu. Dne 26. 6. 2018 vydala tehdejší předsedkyně obvodního soudu pokyn, že v dané věci jde o nárok na náhradu škody, která žalobci vznikla v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaného. Dne 20. 8. 2018 vzal vedlejší účastník svůj původní návrh zpět a obvodní soud usnesením č. j. 16 C 146/2018-93 ze dne 20. 8. 2018 řízení zastavil. 3. Vedlejší účastník následně podal dne 12. 11. 2018 žalobu, kterou se domáhal proti stěžovateli zaplacení 27 770 Kč s příslušenstvím, a to jako náhrady škody, která mu (jako poškozenému) měla vzniknout vynaložením nákladů na právní zastoupení v rámci předmětného trestního řízení. Obvodní soud rozsudkem č. j. 34 C 337/2018-114 ze dne 4. 9. 2019 žalobu vedlejšího účastníka zamítl. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem č. j. 13 Co 397/2019-143 ze dne 15. 1. 2020 potvrdil rozsudek obvodního soudu jako věcně správný. 4. Posledně citované rozsudky obecných soudů zrušil Ústavní soud nálezem sp. zn. I. ÚS 825/20 ze dne 29. 9. 2020 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Dospěl k závěru, že poškozený v trestním řízení má právo na náhradu nákladů vzniklých přibráním zmocněnce, byť trestní stíhání obviněného bylo podmíněně zastaveno podle § 307 trestního řádu; náhradu takových nákladů je třeba poškozenému přiznat analogicky podle § 154 a § 155 odst. 4 trestního řádu. 5. Po vydání nálezu Ústavního soudu obvodní soud původní řízení vedené v civilněprávním úseku zastavil a věc postoupil trestnímu úseku. Obvodní soud (trestní úsek) následně usnesením sp. zn. 37 Nt 5890/2020 ze dne 2. 12. 2020 rozhodl tak, že je stěžovatel povinen nahradit poškozenému vedlejšímu účastníkovi náklady spojené s účastí v trestním řízení ve výši 23 414 Kč; zbývající část návrhu vedlejšího účastníka (tvrzené náklady ve výši 4 356 Kč) obvodní soud zamítl. 6. Stěžovatel proti posledně citovanému rozhodnutí obvodního soudu podal stížnost, ve které především namítal, že vedlejší účastník neuplatnil svůj nárok včas. Městský soud stížnost stěžovatele ústavní stížností napadeným usnesením zamítl; dospěl k závěru, že v rámci analogického užití § 155 odst. 4 trestního řádu je nutné za odsuzující rozsudek považovat usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání ve spojení s usnesením o osvědčení stěžovatele ve zkušební době. Prekluzivní lhůta tedy v projednávaném případě podle městského soudu začala běžet dne 21. 5. 2019, tj. dnem nabytí právní moci usnesení Městského státního zastupitelství v Praze č. j. KZT 810/2017-20 ze dne 21. 5. 2019 o tom, že se stěžovatel ve zkušební době osvědčil, a vedlejší účastník proto uplatnil svůj nárok včas. II. Argumentace stěžovatele 7. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 8. Argumentaci stěžovatele lze shrnout následovně: Zaprvé, městský soud nerespektoval kasační závaznost nálezu sp. zn. I. ÚS 825/20, ze kterého vyplývá, že právo poškozeného domáhat se náhrady nákladů vzniklých přibráním zmocněnce je třeba hodnotit k době rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání, nikoliv až k době rozhodnutí o tom, že se obviněný osvědčil. Lhůta jednoho roku od vydání rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání uplynula dne 25. 7. 2018 (tj. nabytím právní moci výše citovaného usnesení ze dne 19. 6. 2017), právo na náhradu nákladů vedlejšího účastníka zaniklo, a návrh ze dne 12. 11. 2018 je tedy nutné považovat za opožděný. 9. Zadruhé, podle stěžovatele městský soud aplikoval analogii v trestním právu procesním nepřípustným způsobem, neboť fakticky prodloužil roční prekluzivní lhůtu takřka o dva roky v důsledku toho, že aplikoval účinky odsuzujícího rozsudku ve smyslu § 155 odst. 4 trestního řádu na rozhodnutí podle § 308 trestního řádu o tom, že se obviněny´ ve zkušební době osvědčil. K nepřípustnému zásahu do práv stěžovatele přitom došlo, aniž by to odůvodnila ochrana srovnatelného práva vedlejšího účastníka. III. Vyjádření k ústavní stížnosti a replika stěžovatele 10. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval účastníky řízení a vedlejšího účastníka řízení, aby se k ústavní stížnosti stěžovatele vyjádřili. 11. Městský soud ve svém vyjádření pouze odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. 12. Vedlejší účastník navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. Ohledně námitky uplynutí jednoleté prekluzivní lhůty se plně ztotožňuje s městským soudem, že ta počíná běžet až ode dne právní mocí rozhodnutí o tom, že se obviněný osvědčil ve zkušební době. Vedlejší účastník dále tvrdí, že se Ústavní soud v předmětném nálezu během prekluzivní lhůty vůbec nezabýval, a napadené rozhodnutí mu proto neodporuje. Alternativně vedlejší účastník uvádí, že předmětný nárok nemohl prekludovat ani z toho důvodu, že návrh na uložení povinnost stěžovateli k náhradě nákladů trestního řízení dříve uplatnil celkem třemi podáními - na dvě podání ze dne 18. 3. 2018 a dne 10. 5. 2018 obvodní soud vůbec nereagoval; třetí návrh ze dne 14. 5. 2018 vzal vedlejší účastník zpět, protože jej obvodní soud považoval za civilní žalobu. Užití analogie v trestním právu procesním v neprospěch obviněného výslovně připouští předmětný nález. Argumentaci, že by mělo být silněji chráněno vlastnické právo stěžovatele jako pachatele násilné trestní činnosti oproti vlastnickému právu poškozeného, považuje za nemravnou. 13. Vedlejší účastník ve svém podání rovněž navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení ve smyslu § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. 14. Stěžovatel v replice (kromě již výše shrnuté argumentace) uvádí, že ani jedno z dřívějších podání vedlejšího účastníka nevedlo ke stavení prekluzivní lhůty, která se staví jedině tehdy, uplatní-li účastník řízení právo u soudu a řádně pokračuje ve věci. Případný nesprávný postup obecných soudů, který vedl vedlejšího účastníka ke zpětvzetí žaloby, nemůže být přičítán k tíži stěžovatele, ale měl by být důvodem pro náhradu škody za nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen "zákon č. č. 82/1998 Sb.]. Skutečnost, že se vůči vedlejšímu účastníkovi dopustil násilné trestné činnosti, nemá pro určení počátku běhu prekluzivní lhůty žádný význam. IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem 15. Ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou osobou a řádně zastoupenou advokátem a je přípustná [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")];