I.ÚS 946/15

Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel pro tvrzený zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů (o zvýšení výživného pro nezletilé dítě).

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 12. 2014 č. j. 15 Co 430/2014-348 byl (k odvolání stěžovatele) ve věci samé výrokem I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 30. 9. 2014 č. j. 30 P 58/2013-326, kterým byla zvýšena vyživovací povinnost otce (stěžovatele) k nezletilému synovi z částky 5 000 Kč na 6 500 Kč měsíčně, a to s účinností od 1. 1. 2014, čímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 19. 11. 2010 č. j. 11 Nc 56/2010-88. Výrokem II. rozsudku odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že stěžovateli (otci) byla uložena povinnost k zaplacení nedoplatku na výživném za dobu od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2014 v částce 18 000 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku. Obecné soudy konstatovaly, že pro změnu poměrů bylo odůvodněno rozhodnutí o zvýšení výživného pro nezletilé dítě.

V ústavní stížnosti bylo argumentováno nedostatky rozhodnutí obecných soudů, pokud jde o právní posouzení i skutkový základ. Stěžovatel nesouhlasil s obecným právním závěrem, že se v důsledku plynutí doby a nástupu školní docházky navyšují potřeby nezletilého dítěte. Uvedl, že je nutno se vypořádat s konkrétními okolnostmi (zhodnotit mimoškolní aktivity nezletilého apod.). Namítal, že obecné soudy dostatečně neodůvodnily rozhodnutí o zvýšení výživného. V soudním řízení nebyly vyhodnoceny schopnosti, možnosti a majetkové poměry rodičů. Soudy řádně neposoudily majetkové poměry matky nezletilého, které se zvýšily. Stěžovatel závěrem vytkl obecným soudům, že nevzaly v úvahu ani rozsah styku otce s nezletilým synem, kdy otec má nezletilého v péči 101 dní v roce a po tuto dobu nese náklady na výživu nezletilého dítěte sám (tj. bez přispění matky).

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad i aplikace podústavního práva je úlohou obecných soudů. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn v případě, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje toliko interpretace a aplikace práva, která byla provedena ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.

Z ústavněprávního pohledu je možno posuzovat pouze otázku, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovým stavem, zda postupem v řízení nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak došlo k zásahu orgánů veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně garantovaných práv či svobod.

Vzhledem k obecně zastávanému principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů není úkolem Ústavního soudu nahrazovat hodnocení důkazů provedených v soudním řízení. Do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit hodnocení" důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s vysloveným hodnocením sám neztotožňoval [viz nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)].

Pochybení obecných soudů s ústavní intenzitou Ústavní soud ve věci neshledává.

V oblasti rodinného práva (do 31. 12. 2013 upraveného zejména zákonem č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, od 1. 1. 2014 v části druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) přistupuje Ústavní soud k přezkumu soudních rozhodnutí zvláště restriktivně. Důvodem je skutečnost, že v rodinněprávních věcech je nutno upřednostnit princip právní jistoty, jak vychází z příslušných ustanovení ústavního pořádku, před ochranou základních práv jednotlivce. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v řečených případech poměrně zúžen, v důsledku čehož se přezkumná pravomoc Ústavního soudu koncentruje toliko na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o extrémní vybočení z mezí ústavnosti, kterým je negováno právo účastníka řízení na spravedlivý proces. K protiústavnímu postupu však v předmětné věci nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy rozhodnutí o zvýšení výživného pro nezletilé dítě dostatečně odůvodnily, a v rámci posouzení otázky vyživovací povinnosti otce k nezletilému synovi se řádně a v odpovídajícím rozsahu zabývaly majetkovými poměry účastníků i potřebami nezletilého.

Rozhodnutí obecných soudů byla odůvodněna ústavně konformním způsobem. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.