I.ÚS 99/16

Návrhem, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 11. 1. 2016, stěžovatelka brojila proti shora označeným soudním rozhodnutím.

Dříve, než se Ústavní soud mohl začít zabývat věcnou stránkou návrhu, přezkoumal, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, přičemž shledal, že tomu tak není, neboť stěžovatelka nerespektovala ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Není-li splněna podmínka povinného zastoupení před Ústavním soudem a sepisu ústavní stížnosti advokátem, stanovená fyzickým a právnickým osobám zákonem o Ústavním soudu, Ústavní soud stěžovatele obvykle vyzve k odstranění této vady. Tento postup však není nutný v každém případě. Účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání podle citovaného ustanovení je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem.

Pokud však stěžovateli již dříve, v předchozích řízeních poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat poučení, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, jeví se setrvání na požadavku dalšího poučení pro konkrétní řízení neefektivním a formalistickým.

Z mnoha řízení, jichž se stěžovatelka u Ústavního soudu účastnila, plyne, že byla Ústavním soudem opakovaně o nutnosti zastoupení advokátem i o dalších náležitostech ústavní stížnosti poučována. Za této situace lze považovat za zcela neúčelné, aby Ústavní soud stěžovatelku opětovně vyzýval k odstranění vad podání.

Ústavní soud proto, za použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ústavní stížnost odmítl.