II.ÚS 1/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1/07 ze dne 9. 8. 2007 N 126/46 SbNU 189 Zastavení řízení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka (navrhovatele) pro nezaplacení zálohy na náklady konkursu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 9. srpna 2007 sp. zn. II. ÚS 1/07 ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti CBCS, s. r. o., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2006 č. j. 76 K 1/2006-48 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2006 č. j. 1 Ko 388/2006-53, jimiž bylo po marném uplynutí lhůty k zaplacení zálohy na náklady konkursu zastaveno řízení o návrhu stěžovatelky na prohlášení konkursu na její majetek. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2006 č. j. 1 Ko 388/2006-53 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2006 č. j. 76 K 1/2006-48 se zrušují. Odůvodnění Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 1. 2007 a doplněnou dne 2. 1. 2007, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Má za to, že soudy po ní vyžadovaly zálohu na náklady konkursu v situaci, kdy věděly, že nedisponuje hotovostí, zato však hmotným majetkem a pohledávkami v celkové výši 483 912 Kč. Přesto pro nezaplacení zálohy konkursní řízení zastavily, aniž by respektovaly judikaturu Nejvyššího soudu (stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998 sp. zn. Cpjn 19/98), kterého se stěžovatelka v odvolání výslovně dovolávala, a nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 654/99 (N 56/22 SbNU 9), sp. zn. II. ÚS 266/05 (N 67/40 SbNU 669) a sp. zn. III. ÚS 470/97 (N 163/16 SbNU 203). V důsledku jejich rozhodnutí neproběhlo konkursní řízení tam, kde proběhnout mělo a kde mohly být jeho náklady uhrazeny jinak než ze zálohy složené stěžovatelkou. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Městský soud v Praze navrhl ústavní stížnost jako neopodstatněnou zamítnout. Upozornil na to, že stěžovatelka mu nesdělila, že momentálně nedisponuje finanční hotovostí, ani nepožádala o prodloužení lhůty ke složení zálohy. Dle soudu neměla zájem vůbec zálohu zaplatit, přestože k jejímu zaplacení měla dostatečný časový prostor. K zastavení řízení tak došlo v důsledku neochoty zálohu zaplatit, nikoli v důsledku neschopnosti ji okamžitě složit. Vycházeje ze seznamu majetku stěžovatelky, soud posoudil, že stav tohoto majetku vyžaduje zaplacení zálohy dlužníkem před prohlášením konkursu, neboť jeho zpeněžením by nebyla pokryta ani odměna a hotové výdaje správce a náklady spojené se správou a udržováním konkursní podstaty. Správce by pak mohl požadovat zaplacení zbývající části odměny a hotových výdajů ze státního rozpočtu, jinak by byl poškozen na svém zákonném nároku, čímž by byl oproti jiným správcům diskriminován (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 36/01, N 80/26 SbNU 317, 403/2002 Sb.). Soud má za to, že stěžovatelka, vědoma si své povinnosti podat dlužnický návrh na prohlášení konkursu, měla dostatek času k tomu, aby sama část svého movitého majetku zpeněžila, a mohla tak složit zálohu na náklady konkursu. Dle soudu je nepřípustné, aby stát, který je největším věřitelem stěžovatelky, na své náklady umožňoval dlužníku uspořádání jeho majetkových poměrů. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že pokud jde o problematiku zálohy na náklady konkursu, zastává odlišné stanovisko než to, které je vysloveno ve stěžovatelkou uvedených judikátech. Právě proto své stanovisko podrobně v usnesení ze dne 10. 7. 2006 vysvětlil a nyní na ně odkazuje. Podotkl, že Ústavní soud v řadě případů rozhodl odlišně a stížnosti v obdobných věcech důvodnými neshledal a že jeho zmíněné nálezy vycházely ze stavu právní úpravy před 1. 5. 2000. Uvedl, že konkursní řízení zahájené na návrh dlužníka v době, kdy dlužník již nemá žádný, popř. jen nehodnotný majetek, tak slouží pouze jako prostředek k dosažení cíle v podobě zániku dlužníka a ve svých důsledcích nenapravitelně poškozuje věřitele. Názor soudu vychází z předpokladu, že účelu zákona a cíle konkursu může být dosaženo jen v případě, kdy dlužník splní zákonem stanovenou povinnost podat návrh na prohlášení konkursu, a to bez zbytečného odkladu poté, kdy se ocitne v úpadku, ale kdy má ještě majetek potřebný k provedení konkursu. Odlišný výklad vede k tomu, že dlužník podá návrh až se značným prodlením v době, kdy již takový majetek nemá a kdy má jistotu, že již uplynuly lhůty k uplatnění institutů umožňujících postihnout konkursem majetek převedený třetím osobám. Soud je proto přesvědčen, že za situace, kdy stěžovatelka nebyla schopna plnit své závazky již v letech 2001 až 2003 a návrh podala až 2. 1. 2006, obecné soudy oprávněně požadovaly zaplacení zálohy na základy konkursu a pro její nezaplacení rozhodly o zastavení řízení. Žádné stěžovatelčino právo tím neporušily. Proto navrhl ústavní stížnost odmítnout. V replice k vyjádření účastníků stěžovatelka připomněla, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Nemůže proto souhlasit s argumentací Městského soudu v Praze, která neodůvodněně vyzdvihuje majetek státu oproti vlastnictví jiných osob a která současně představuje nepochopení podstaty věci, kterou je skutečnost, že stěžovatelka je předlužena a nachází se v úpadku. Neproběhnutí konkursního řízení přitom znevýhodní především věřitele, kteří nebudou moci neuspokojené pohledávky využít případně ke snížení svého daňového základu. Stěžovatelka dále upozornila na to, že oba soudy ve svých vyjádřeních bagatelizují skutečnost, že při rozhodování její věci nerespektovaly judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, čímž se dotkly základních znaků právního státu, a jejich rozhodnutí proto vykazují rysy jurisdikční libovůle. Z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 76 K 1/2006 bylo zjištěno následující. Stěžovatelka se návrhem ze dne 2. 1. 2006 domáhala prohlášení konkursu na svůj majetek. Dne 5. 4. 2006 ji soud vyzval k zaplacení zálohy na náklady konkursu ve výši 50 000 Kč ve lhůtě do tří dnů od doručení výzvy. Současně ji poučil o možnosti zastavit řízení, pokud nebude záloha v uvedené lhůtě zaplacena. Usnesením ze dne 9. 5. 2006 soud po marném uplynutí lhůty řízení zastavil s odůvodněním, že bez zaplacené zálohy nelze konkurs prohlásit. Vyměřená záloha je dle soudu naprosto odpovídající tomu, aby správce konkursní podstaty po prohlášení konkursu měl dostatek finančních prostředků k prvotním úkonům, které je nutné provést dříve, než by se začalo se zpeněžováním majetku dlužníka, jestliže jen pohledávky dlužníka jsou v nominální hodnotě 128 507,90 Kč a hodnota majetku uvedená dlužníkem v seznamu jeho majetku činí 355 404,81 Kč. Proti uvedenému usnesení se stěžovatelka odvolala. Odkázala v něm na judikaturu obecných soudů, z níž vyplývá, že neschopnost dlužníka složit okamžitě zálohu na náklady konkursu neodůvodňuje zastavení řízení. Odvolací soud usnesením ze dne 10. 7. 2006 změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se dlužníkovi ukládá zaplatit zálohu na náklady konkursu ve výši 30 000 Kč do deseti dnů od právní moci usnesení (výrok I.) a že se řízení nezastavuje (výrok II.). Vyšel z předloženého seznamu závazků, z něhož je zřejmé, že dlužník je v prodlení s plněním některých svých splatných závazků již po dobu pěti let. Z toho, že návrh podal až 2. 1. 2006, lze usuzovat, že i za této situace vykonával v předchozím období podnikatelskou činnost, a jde proto pouze k jeho tíži, že návrh podal v době, kdy již nedisponuje finančními prostředky potřebnými k úhradě nákladů konkursu. Dle jeho názoru tedy soud prvního stupně nepochybil tím, že dlužníka vyzval k zaplacení zálohy, avšak na rozdíl od něj považuje za přiměřenou zálohu ve výši 30 000 Kč. Usnesením ze dne 21. 8. 2006 č. j. 76 K 1/2006-48 pak soud prvního stupně po marném uplynutí lhůty k zaplacení zálohy řízení opětovně zastavil. O odvolání stěžovatelky rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. 11. 2006 č. j. 1 Ko 388/2006-53 tak, že napadené usnesení s poukazem na své předchozí rozhodnutí potvrdil. Ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, a to za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhne tak do n