II.ÚS 1019/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1019/20 ze dne 16. 4. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Radomila Bajera, zastoupeného Mgr. Ludvíkem Matouškem, advokátem, se sídlem Kovářská 549/12, Praha 9, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 16 Kss 4/2019 - 70 ze dne 15. 1. 2020, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále namítá porušení principu právní jistoty a předvídatelnosti zákona a principu rovnosti před zákonem. 2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že rozhodnutím Nejvyššího správního soudu jako kárným soudem ze dne 16. 3. 2017 pod č. j. 16 Kss 4/2016-109 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání kárného provinění a bylo mu uloženo kárné opatření spočívající ve snížení platu o 10 % na dobu 6 měsíců. Po vydání uvedeného rozhodnutí podal stěžovatel návrh na obnovu kárného řízení, který opřel o námitku, že kárná navrhovatelka v původním kárném řízení nebyla k podání tohoto návrhu oprávněna, jelikož nebyla v době jeho podání žádným z taxativně vymezených možných kárných navrhovatelů ve smyslu § 8 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb., o soudech a soudcích, neboť byla toliko "pověřenou předsedkyní" Okresního soudu v Děčíně (a nikoliv předsedkyní řádně jmenovanou zákonem předvídaným postupem). 3. V napadeném rozhodnutí Nejvyšší správní soud uvedl, že kárný senát rozhodující v původním kárném řízení dobře věděl, že návrh podala osoba, která sama sebe nepovažuje za předsedkyni soudu "bez přívlastků", nýbrž za předsedkyni "pověřenou". Tento skutkový závěr je jasně patrný z toho, že součástí původního kárného spisu jsou písemnosti, v nichž se JUDr. Hošková takto označovala, stejně jako písemnosti, v nichž ji takto nejdříve označoval předseda kárného senátu a následně ji tak označovat přestal. Na věci nic nemění ani to, že podle obsahu původního kárného spisu kárný senát nikterak nepátral po detailech toho, jak to s navrhovatelkou a jejím postavením je. Není patrné, že by si původní kárný senát vyžádal listiny dokládající postavení navrhovatelky. Z toho však nelze usuzovat, že by si původní kárný senát nebyl vědom, že postavení navrhovatelky je "zvláštní", nýbrž to, že tato z jeho pohledu nepochybná skutečnost pro něj neměla žádný právní význam. Jinak řečeno, původní kárný senát po skutkové stránce věděl, že navrhovatelka je jen "pověřenou předsedkyní", avšak učinil z toho implicitní právní závěr, že to z pohledu věcné projednatelnosti kárného návrhu nehraje roli. Podle Nejvyššího správního soudu tedy pro povolení obnovy kárného řízení nebyla splněna jedna z nutných podmínek, a sice aby skutečnost, že JUDr. Hošková byla v době podání návrhu toliko "pověřenou předsedkyní" Okresního soudu v Děčíně, byla původnímu kárnému senátu neznámá. Napadené rozhodnutí odmítlo i argumentaci stěžovatele, že za nynější jednoinstanční úpravy kárného řízení je třeba vykládat podmínky obnovy řízení pokud možno široce, jelikož tento mimořádný opravný prostředek má v jistém smyslu nahradit absentující opravný prostředek řádný. Stěžovatel měl za to, že takovýto rozšiřující výklad by měl vedle zohlednění skutečností či důkazů ve smyslu § 278 odst. 1 věty první trestního řádu umožnit i nápravu vážných právních pochybení, k nimž došlo v původním kárném řízení. Podle napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu k takovému rozšiřujícímu výkladu nejsou ani důvody objektivně teleologické. Více instancí nemusí nutně znamenat více spravedlnosti. Jistěže dvě instance dávají možnost vadu rozhodnutí první instance napravit rozhodnutím instance druhé. Rozhodování v jediné instanci však může vést i k tomu, že členové příslušného kárného senátu budou zvažovat všechny rozhodné aspekty věci mimořádně pečlivě a odpovědně právě s vědomím, že rozhodnutí, na jehož vydání se podílí, je pro kárně obviněného konečné a osudové. Zavedení dvou instancí může teoreticky vést i k výsledku méně spravedlivému, a sice k jakémusi systému kolektivní neodpovědnosti. 4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukázal na to, že sice Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 33/09, (N 205/58 SbNU 827), publikovaném pod č. 332/2010 Sb. neshledal v samotné jednoinstančnosti kárného řízení rozpor s ústavním pořádkem, avšak i v tomto nálezu Ústavní soud v souladu se svou četnou konstantní judikaturou připomenul, že testem nezávislosti v konkrétním případě rozhodnutí kárného senátu obstojí jen v případě, že v rovině individuální kárně obviněnému zaručí v plném rozsahu právo na spravedlivý proces. Stěžovatel je přesvědčen, že tomuto ústavně zaručenému standardu Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí nedostál, neboť jeho závěry o tom, z jakého důvodu považoval skutečnosti o možném nedostatku oprávnění navrhovatelky zahájit kárné řízení za kárnému senátu známé, se neopírají o logické, přezkoumatelné úvahy, ale jsou založeny na pouhém dohadu, že je-li nějaká skutečnost součásti soudního spisu a soud se k ní blíže nevyjádří, tak z této skutečnosti má implicitně plynout, že soud provedl právní posouzení takové skutečnosti s tím výsledkem, že z ní není potřeba činit žádné další explicitní závěry pro projednávanou věc. Stěžovatel má za to, že jak kárný soud, tak kárná navrhovatelka vůbec problematiku právního postavení a oprávnění k podání kárného návrhu neřešily a nyní pod tlakem okolností (zejména judikatury Nejvyššího správního soudu) se snaží stůj co stůj "legalitu" svého předchozího rozhodnutí udržet a nepřipustit jeho revizi. Nadto uvádí, ať už by byla vzhledem k přiměřenosti užití trestného řádu v rámci kárného řízení otázka aplikovatelnosti čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, který zaručuje právo na odvolání v trestních věcech, vyřešena jakkoliv, nelze odhlédnout od skutečnosti, že kárná řízeni ve věcech soudců bývají spojena se značným zájmem veřejnosti, a kárné potrestání proto má, na rozdíl od "běžného" sporu (např. o neplatnost výpovědi z důvodu obsaženého v § 52 písm. g) zákoníku práce), difamační účinek. Stěžovatel se domnívá, že k dosažení spravedlivého a ústavně konformního rozhodnutí je nutné brát zřetel na zcela konkrétní okolnosti souzeného případu, přičemž je přesvědčen, že právní řešení bylo Nejvyšším správním soudem provedeno protiústavně; jednotlivá pochybení zvlášť a všechny v jejich souhrnu dosahují takové intenzity, že porušení i na úrovni podústavního práva způsobují zásah do jeho základních lidských práv a svobod. 5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. 7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87