Ústavní soud II.ÚS 1032/23 – Ústní jednání

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení shora citovaných rozsudků obecných soudů, a to s odkazem na tvrzené porušení čl. 3 odst. 3, čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 8. 9. 2022, č. j. 26 P 98/2022-161, bylo ve věci nezletilých L. a N. S., dětí rodičů K. S. a M. S., za účasti stěžovatelky jako navrhovatelky rozhodnuto, že návrh na úpravu styku nezletilých s babičkou se zamítá. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 1. 2023, č. j. 126 Co 125/2022-290, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, jinak rozhodl pouze pokud jde o náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, které uložil zaplatit stěžovatelce.

Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti zejména uvedla, že rozhodnutí soudů jsou opřena nikoli o objektivně zjištěný skutkový stav, ale jsou sankcí (újmou) uloženou stěžovatelce za její procesní postupy, částečně vedené jejím manželem jako obecným zmocněncem a dále, a to prý již absolutně mimo ústavní rámec, je negativně rozhodováno o právech stěžovatelky na základě toho, že třetí osoba, i když její manžel, se obrátila na Policii ČR s oznámením o podezření ze spáchání trestného činu a podala na účastníka řízení žalobu na ochranu osobnosti.

Stěžovatelka konstatovala, že je součástí rodiny svých vnoučat, byť příbuzenství je o jeden stupeň vzdálenější, než mezi jejími vnoučaty a jejich rodiči. Zároveň jsou však součástí rodiny stěžovatelky i rodiče jejích vnoučat, přičemž matka jejích vnoučat má ze zákona povinnost svou matku ctít a respektovat ji, a tato povinnost nezanikla zletilostí matky. Konečně je součástí rodiny stěžovatelky i její manžel. Ústavním pořádkem není chráněn jen rodinný život nezletilých a jejich rodičů, ale i rodinný život stěžovatelky (veškerých vztahů, v nichž vystupuje v roli dosud i dcery, ale především matky, babičky, manželky i tchýně), jakkoli míra ochrany v předmětném sporu je korigována právě korektivem zájmu nezletilých dětí. Tuto míru však podle názoru stěžovatelky obecné soudy "převážily" na stranu rodičů nezletilých, nikoli nezletilých samotných.

Stěžovatelka uvedla, že je přesvědčena, ve shodě s vyjádřením soudu ve Svitavách ohledně vnučky u druhé dcery, že pokud chování babičky není vysloveně "za hranou", tj. nevymyká se normálu (alkoholicky či drogově závislá, či trpící jinou objektivní patologií) což, jak soud konstatuje v tomto případě, jednoznačně není, není důvod styk alespoň v minimální formě neupravit, což pak vede účastníky i ke spontánní snaze vztahy urovnat. Stěžovatelka má za to, že její případ je v určitém směru velmi specifický, a může přispět ke sjednocení judikatury obecných soudů, když přináší možnost posoudit případ jedné mateřské babičky, která se domáhala soudní cestou styku s vnoučaty, jejichž matkami jsou dvě její dcery, které mají mezi sebou úzký vztah, a kdy jedna z dcer (matka v případu, v němž je podávána tato ústavní stížnost) podmiňovala styk babičky s vnoučaty spokojeností druhé z dcer s jednáním babičky. Přitom sestry, matky vnoučat, žijí v různých okresech a dokonce i krajích, a o styku tak rozhodovaly dva různé nezávislé soudy, přičemž tyto soudy byly v jedné rodinné situaci povinny aplikovat shodnou zákonnou normu.

Zejména v případě konfliktních vztahů se dle stěžovatelky rovněž jako vhodné jeví využití psychologického poradenství, mediačního či smírčího řízení. Ke smírnému řešení má účastníky vést též soud a samotný Ústavní soud v tomto směru apeluje na účastníky řízení přímo v odůvodněních některých svých rozhodnutí. Nic z toho však v daném případě nebylo využito a argumentace soudů se nenese v duchu pravidla - kdo chce, hledá způsob. Naopak - soudy dle stěžovatelky postupovaly v souladu s pravidlem - kdo nechce, hledá důvod.

Dále jsou v odůvodnění ústavní stížnosti podrobně citovány a nesouhlasně komentovány jednotlivé body z rozsudku Krajského soudu v Praze.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak již mnohokrát konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně na přezkumu dodržování ústavněprávních principů, tj. zda v řízení - rozhodnutím v něm vydaným - nebyly dotčeny ústavního pořádkem chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Žádné zásadnější pochybení, zasahující do ústavní roviny, Ústavní soud v dané věci neshledal a argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouze polemikou stěžovatelky s právními závěry rozhodujících orgánů veřejné moci. Odůvodnění napadených rozsudků je velmi podrobně a pečlivě vypracováno, a to i pokud jde o závěry odvolacího soudu, týkající se nákladů řízení, se kterými stěžovatelka rovněž nesouhlasí. Klíčové pro daný případ lze považovat konstatování odvolacího soudu, že i při stanovení rozsahu styku dítěte s dalšími příbuznými je třeba zvažovat nejlepší zájem dítěte, který může být dotčen i z důvodu vyhrocených vztahů mezi rodiči dítěte s příbuznými, o jejichž styku s dítětem je rozhodováno. Jsou to totiž právě rodiče, kteří mají rodičovskou odpovědnost za vývoj a výchovu dětí v plném rozsahu.

Za takové situace nepřísluší Ústavnímu soudu do soudního řízení zásadnějším způsobem vstupovat a napadené rozsudky podrobněji přezkoumávat. Stěžovatelka sice zastává jiný právní názor, to však k vyhovění ústavní stížnosti samozřejmě nepostačuje.

Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.