II.ÚS 1062/18

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - město, jimiž měla být porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces a soudní ochranu, na respektování rodinného a soukromého života a na péči o dítě podle čl. 36 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Napadená rozhodnutí obecných soudů byla vydána v rámci výkonu rozhodnutí - rozsudku Okresního soudu Plzeň - město sp. zn. 99 P 356/2011 ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 12 Co 122/2015, který nabyl právní moci dne 3. 6. 2016 a jímž bylo rozhodnuto o úpravě styku stěžovatele s jeho nezletilou dcerou (nezletilá byla svěřena do péče své matky a stěžovateli jako otci byl vymezen rozsah styku s nezletilou, a to každý sudý týden v roce od středy do neděle, se zvláštním režimem pro letní a jarní prázdniny a vánoční svátky). Napadeným usnesením okresního soudu ze dne 29. 8. 2017 byl podle § 502 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů nařízen výkon uvedeného rozsudku uložením pokuty stěžovateli ve výši 3.000 Kč. Napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 12. 2017 bylo usnesení okresního soudu potvrzeno jako věcně správné a zákonné. Okresní soud rozhodoval k návrhu matky nezletilé, která jím reagovala na skutečnost, že stěžovatel postupoval v rozporu s úpravou styku stanovenou rozsudkem a dceru na konci března vrátil namísto v neděli až o následujícím úterý. Již předtím byl přitom stěžovatel usnesením okresního soudu ze dne 13. 2. 2017 vyzván k respektování vykonatelného rozsudku o úpravě styku s nezletilou, a to v návaznosti na to, že v období vánoc 2016 dceru matce nepředal v řádném termínu po realizaci styku dne 28. 12. 2016, ale až v neděli 1. 1. 2017. Obecné soudy nepřisvědčily námitkám stěžovatele, jimiž poukazoval na nejednoznačnou formulaci rozsahu styku pro období Vánoc v rozsudku o úpravě styku (v němž je stanovena zvláštní úprava pro dobu "vánočních svátků", nikoli "vánočních prázdnin", během níž běžný styk odpadá) a dále na skutečnost, že v dotčených březnových dnech byla dcera nemocná (s rýmou a kašlem) a přála si léčit se v jeho domácnosti, nikoli v domácnosti matky. Obecné soudy zdůraznily, že stav dcery objektivně nevylučoval její předání matce v řádném termínu, a proto byl otec povinen dodržet soudním rozsudkem stanovenou úpravu. Krajský soud dále připomněl, že primárním účelem pokuty podle § 502 zákona o zvláštních řízeních soudních není sankcionování povinného rodiče (zde stěžovatele) za dobrovolné nesplnění povinnosti, ale jedná se o prostředek donucení povinného k respektování právních poměrů založených vykonávacím titulem. Výše uložené pokuty podle krajského soudu zcela odpovídala závažnosti a okolnostem případu.

Stěžovatel s napadenými usneseními obecných soudů nesouhlasí a považuje je za rozporná se svými ústavně zaručenými právy. Nesouhlasí, že by již v období Vánoc 2016 postupoval v rozporu s rozsudkem o úpravě styku, neboť v něm užitý výraz "vánoční svátky" umožňoval výklad, zastávaný stěžovatelem, že totiž tento zvláštní styk se týká pouze dnů 25. a 26. 12. (byť podle rozsudku je vánoční styk s dcerou stanoven pro dny 25. až 28. 12.), a tudíž na něj může plynule navazovat i běžný styk s dcerou v sudý týden roku od středy do neděle (v souladu s tímto výkladem stěžovatel o Vánocích 2016 postupoval). Stěžovatel kritizuje následné únorové rozhodnutí okresního soudu, jímž byl vyzván k respektování vykonatelného rozsudku o úpravě styku a které bylo vydáno bez možnosti stěžovatele se vyjádřit a bez náležitého osvětlení problematického výrazu. Dále stěžovatel namítá, že posléze v březnu se nedopustil porušení stanovené úpravy styku pouze ze své vlastní vůle, ale přihlédl k vůli dcery, jejíž nejlepší zájem se snaží prosazovat a chránit (v této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3765/11 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 25/03). Nadto uložení pokuty podle § 502 zákona o zvláštních řízeních soudních nemá sloužit k potrestání povinného rodiče (stěžovatele) za jednotlivé porušení rozsudku o úpravě styku, k čemuž ovšem pravděpodobně přistoupily obecné soudy ve stěžovatelově případě. V neposlední řadě stěžovatel namítá absenci náležitého odůvodnění napadených rozhodnutí. Má rovněž pocit, že obecné soudy v dané věci po celou dobu trvání soudního sporu straní matce, která vůči němu postupuje nepřiměřeným a šikanózním způsobem.

Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 99 P 356/2011, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci Ústavní soud přezkoumává jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod či ústavních principů. Žádné takové pochybení ústavněprávní relevance však Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

Stěžovatel brojí proti výkonu rozsudku o úpravě styku s nezletilou dcerou uložením pokuty, přičemž fakticky rozporuje, že by záměrně neplnil dotčené soudní rozhodnutí. Ústavní soud však konstatuje, že obecné soudy náležitě rozvedly a zdůvodnily, proč v daném případě považovaly za nutné přistoupit k výkonu rozsudku uložením pokuty, a Ústavní soud neshledává jejich rozhodnutí svévolnými a neústavními (tedy ani nedostatečně odůvodněnými), a to i s ohledem na výši uložené pokuty, která dosahuje v podstatě bagatelní částky. Je přitom nepochybné, že stěžovatel v březnu 2017 jednal v rozporu se stanovenou úpravou styku, byť to odůvodňoval speciálními okolnostmi a poukazem na vůli samotné nezletilé dcery. Obecné soudy však řádně osvětlily, proč takové odůvodnění nemůže obstát. Ústavní soud nepokládá za přiléhavé poukazy stěžovatele na svou předchozí judikaturu [nález sp. zn. II. ÚS 3765/11 ze dne 13. 3. 2012 (N 52/64 SbNU 645) a usnesení sp. zn. IV. ÚS 25/03 ze dne 24. 11. 2004; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tom usnesení jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz], neboť v ní se jednalo o odlišné případy hlubokého odmítání styku s jedním rodičem ze strany nezletilého dítěte. Ústavní soud také nemá důvod se domnívat, že by obecné soudy pokutou trestaly jednotlivé porušení vykonávaného rozsudku ze strany stěžovatele, a naopak takto nesměřovaly spíše k odvrácení stěžovatele od dalšího překračování stanovené úpravy styku, a to s ohledem na skutečnost, že podle obecných soudů se stěžovatel překročení stanovené úpravy styku dopustil opakovaně. Ústavní soud přitom ani tento závěr neshledává protiústavním a také stížnostní námitky ohledně výkladu pojmu "vánoční svátky" pokládá za postrádající ústavněprávní relevanci (mimoto s ohledem na kontext použití uvedeného pojmu v rozsudku o úpravě styku stěžovatele s nezletilou, podle nějž je v období vánočních svátků styk stěžovatele s dcerou stanoven ode dne 25. 12. až do dne 28. 12., tj. nikoli do dne 26. 12., a běžný styk v té době odpadá, nelze podle Ústavního soudu tento výrok považovat za neurčitý a následný výklad obecných soudů ohledně rozsahu styku v době Vánoc za nepřiměřený ani za překvapivý).

Nad rámec uvedeného Ústavní soud sdílí stanovisko okresního soudu, podle nějž za situace, kdy je mezi rodiči nezletilého dítěte natolik vyhrocený vztah a tak narušená vzájemná komunikace jako v tomto případě, je obzvláště nezbytné, aby v zájmu minimalizace konfliktů oba rodiče dodržovali pravomocnou úpravu styku (nedojde-li k dohodě mezi nimi o její změně). Zostřování situace, ať například více či méně zásadním překračováním soudní úpravy styku, či třeba šikanózními podněty a návrhy proti druhému rodiči, neprospěje žádné ze stran, nejméně pak samotnému nezletilému dítěti. Konečně pokud stěžovatel není spokojen s aktuální úpravou styku či péče o dceru a má za to, že neodpovídá nejlepšímu zájmu dcery, nic mu nebrání podat návrh na změnu rozhodnutí o péči o nezletilou či o styku s nezletilou.

Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva. Obecné soudy svá zjištění a závěry náležitě osvětlily a odůvodnily a reagovaly na podstatné argumenty stěžovatele a ani jinak nezasáhly do jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces; a uloženou pokutu nelze v daném případě pokládat ani za rozpornou se stěžovatelovým právem na ochranu rodinného života, jakož ani s jeho ústavně zaručenými rodičovskými právy. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.