II.ÚS 1063/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1063/14 ze dne 16. 9. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Š. Š., zastoupené JUDr. Janou Kudrnovou, advokátkou AK se sídlem Na Hradbách 3, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. prosince 2013 č. j. 13 Co 504/2013-104, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. března 2014, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. prosince 2013 č. j. 13 Co 504/2013-104 byl ve výroku pod bodem I. změněn rozsudek Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově ze dne 9. srpna 2013 č. j. 100 P 120/2013-69 tak, že úprava styku babičky (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") s nezl. L. provedená rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově ze dne 11. října 2012 č. j. 123Nc 53/2012 - 17 se zrušuje (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem II. uvedeného rozsudku krajský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně; ve výroku pod bodem III. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. II. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Krajský soud v Ostravě pochybil, když neprovedl řádné prošetření poměrů v rodině a zejména nehodnotil to, kdo rozbroje vyvolává. Podrobnějším zkoumáním poměrů by totiž bylo zjištěno, že rozbroje vyvolává dcera stěžovatelky, která nebyla schopna respektovat rozhodnutí soudu. Její zkratovité jednání vedlo dokonce i ke zranění stěžovatelky. Citové strádání stěžovatelky, která je ochuzena o kontakt s vnučkou, o kterou v minulosti pomáhala matce pečovat, nebylo způsobeno jednáním stěžovatelky samotné, ale právě jednáním manželů Č. Porušení svého práva stěžovatelka spatřuje především v tom, že jí postupem odvolacího soudu byla zcela znemožněna realizace jejího práva podílet se na citovém, rozumovém a mravním rozvoji své vnučky. Tento závěr pak odvolací soud přijal zcela v rozporu s praxí Ústavního soudu, která je vyjadřována především v usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2605/09 (dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná), kde Ústavní soud deklaroval právo prarodičů jako členů širší rodiny dítěte, podílet se na citovém, rozumovém a mravním rozvoji svého vnuka nebo vnučky, toto právo však bylo stěžovatelce postupem odvolacího soudu upřeno. Stěžovatelka tak byla zcela vyloučena z rozvoje své jediné vnučky, což jistě navíc není ani v zájmu nezletilé. Stěžovatelka rovněž poukazuje na usnesení sp. zn. II. ÚS 1818/07, ve kterém Ústavní soud uvedl, že stát má povinnost respektovat, v souladu s místním obyčejem, práva a povinnosti členů širší rodiny, kam nepochybně patří právo prarodičů podílet se na citovém, rozumovém a mravním rozvoji dítěte. Stěžovatelka dále odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 297/10, ve kterém Ústavní soud deklaroval, že při rozhodování dle ust. § 27 odst. 4 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině") musí být brán zřetel na zájem nezletilé. V daném případě však zájem nezletilé nebyl ani soudy řádně zjištěn, když nebyl v řízení vypracován znalecký posudek, ačkoliv jeho vypracování navrhovali všichni účastníci řízení. Stěžovatelka namítá, že zájem dítěte v tomto řízení zjišťován prakticky vůbec nebyl a pokud byl zjišťován prostřednictvím vyjádření kolizního opatrovníka, nebylo k jeho názoru soudem vůbec přihlédnuto. I tímto způsobem došlo k zásahu do práv stěžovatelky. Dle názoru stěžovatelky tím bylo mimo jiné porušeno právo dítěte stanovené v čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, když nedošlo k tomu, že by v rámci znaleckého zkoumání mohl být zjištěn postoj nezletilé a její vazby ke stěžovatelce. Soudy tak vycházely pouze z tvrzení rodičů nezletilé, kteří jsou osobně zainteresováni na výsledku řízení a tedy jejich informace o tom, že nezletilá o stěžovatelce nemluví, nemůže být objektivní. Soud tak podle stěžovatelky vycházel a zabýval se pouze zájmem rodičů, kteří chtějí naprostou izolaci nezletilé od babičky a znemožnění jakéhokoliv kontaktu mezi nimi. III. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Krajský soud v Ostravě v odůvodnění svého rozhodnutí správně připomenul, že při úvaze o tom, zda úpravu styku ponechat, byť za jiných podmínek, či nikoli, má soud na zřeteli, že obecně styk s prarodiči nepochybně má vliv na psychický a citový vývoj každého dítěte, na rozvoj jeho schopností a dovedností a je jistě zájmem dítěte vytvářet vazby v rámci celé rodiny, tedy i s prarodiči. Plné právo na výchovu však náleží pouze rodičům (čl. 32 odst. 4 Listiny a ust. § 32 zákona o rodině), kteří také mají právo na ochranu před zásahy státu do svého soukromého života a výchovy svých dětí. Ačkoliv ust. § 27 odst. 4 zákona o rodině umožňuje soudu styk s prarodičem upravit, toto individuální právo prarodiče není rozhodně rovnocenné s výchovným rodičovským oprávněním a v konkurenci s individuálním právem prarodiče je při zvážení konkrétních okolností třeba vždy rozhodnout ve prospěch nejlepšího zájmu dítěte. Krajský soud v Ostravě dále poukázal na to, že při úvaze o tom, zda styk babičky s nezletilou upravit, byť za jiných podmínek, či nikoli, musel vyhodnotit, zda jsou nadále zachovány předpoklady ust. § 27 zákona o rodině a dospěl k závěru, že nikoli. Stávající poměry v rodině úpravu styku vylučují, neboť vztah mezi rodiči nezletilé a babičkou je nepřátelský a nepodařilo se jej urovnat ani po několika pokusech, přičemž kdo na těchto rozbrojích nese podíl, je bez právního významu, když v řízení nebylo prokázáno, že by znemožnění styku babičky s vnučkou bylo důsledkem pouhé svévole rodičů. Situace, kdy rodiče žijí v manželství, společně a řádně o nezletilou pečují a přitom mají rozpory s babičkou, nevytváří takové poměry v rodině, které by samy o sobě kladné rozhodnutí soudu odůvodňovaly, neboť to by v rodině způsobilo pravděpodobně ještě neutěšenější poměry, jak se také koneckonců ukázalo. Úprava styku pak není ani v zájmu nezletilé, byť soud nezpochybňuje, že nezletilá mohla mít v dřívější době k babičce citový vztah, nicméně doba, po kterou se s babičkou plnohodnotně nestýká, je pro dítě tohoto věku tak dlouhá, že tato citová vazba přinejmenším ochabla, neboť citové vazby se tvoří společnými zážitky a vztah mezi babičkou a nezletilou se po dobu delší jednoho roku nerozvíjel, tudíž nezletilá si ještě nestačila pevné citové vazby na babičku vytvořit a nedostatek kontaktů s ní jí proto výraznou citovou újmu nemůže způsobovat. Naopak, nepřátelská atmosféra a protahované konflikty mezi jejími rodiči a babičkou musí, dovodil krajský soud, mít jednoznačně negativní dopad i na nezletilou, kterou je třeba před případnými konflikty i před zátěžovými situacemi, které by měly dopad na její psychiku, chránit a nikoliv přenášet na ni vyhrocené vztahy v rodině a nespokojenost babičky s chováním matky, resp. obou rodičů, přičemž toto riziko lze důvodně předpokládat. Podle odvolacího soudu je nemyslitelné, aby se nezletilá stýkala s osobou, která má ambivalentní vztah k lidem jí nejbližším a nejdůležitějším - k jejím rodičům, přičemž k pozitivnímu posunu se staví soud značně skepticky za situace, kdy ani za odborné psychologické pomoci se vztahy nepodařilo zlepšit. Úprava styku proto za daných okolností nejen nepřispívá k urovnání rodinných vztahů, ale právě naopak, a mohla by dále vést i k narušení manželských vztahů rodičů nezletilé. Krajský soud však poukázal na to, že tento stav není neměnný a připustil, že spontánním vývojem se vztahy mezi rodiči a babičkou mohou stát bezkonfliktními včetně vytvoření rodinných vazeb nezletilé, k čemuž ovšem soudní rozhodnutí nemůže přispět, přičemž bude t