II.ÚS 1072/16

Ústavnímu soudu byl dne 1. 4. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo zejména jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a nebyla ctěna zásada presumpce neviny.

Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích uznán vinným zločinem týrání osoby ve společném obydlí dle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), d), tr. zákoníku a za to byl odsouzen podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku podal stěžovatel i státní zástupkyně odvolání. Krajský soud v Českých Budějovicích podle § 256 tr. řádu obě odvolání jako nedůvodná zamítl. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu bylo odmítnuto také dovolání stěžovatele.

Stěžovatel v ústavní stížnosti kromě jiného uvedl, že obecné soudy řádně nezjistily skutkový stav věci, že přihlížely pouze ke svědeckým výpovědím svědčícím proti stěžovateli a přehlížely svědectví v jeho prospěch, že sice byly vypracovány znalecké posudky z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie a psychologie ohledně poškozené a osoby stěžovatele, ale vzhledem ke složitosti věci měl být vypracován znalecký posudek znaleckým ústavem.

Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, pokud takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.

V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny.

V judikatuře Ústavního soudu bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu" a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud musí po přezkoumání všech napadených rozhodnutí konstatovat, že se obecné soudy důkladně zabývaly jak skutkovými zjištěními, jež podepřely provedením velkého množství důkazů, včetně stěžovatelem rozporovaných znaleckých posudků, tak i právními závěry z nich plynoucími, včetně právní kvalifikace skutku.

Závěrem Ústavní soud konstatuje, že výrok o vině je v rozsudku nalézacího soudu podložen dostatečným rozsahem dokazováním a z hlediska ústavněprávního lze proto konstatovat, že obecné soudy ohledně spáchání předmětného trestného činu opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Za tohoto stavu nelze obecným soudům - pokud jde o právní posouzení skutku - nic podstatného vytknout.

Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, zejména jeho práva na spravedlivý proces, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.