Ústavní soud II.ÚS 1104/24

Z podané ústavní stížnosti a přiložených příloh bylo zjištěno, že Obvodní soud pro Prahu 10 napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatelky na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu vydanému obvodním soudem na pohledávku vedlejší účastnice ve výši 2 813 364 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené smluvní pokuty za opožděné dodání zboží. Omluvitelný důvod ve smyslu § 58 odst. 1 občanského soudního řádu měl být podle stěžovatelky naplněn, neboť důvodem zmeškání lhůty byla oční vada jednatele stěžovatelky, který byl za kontrolu datové schránky zodpovědný. Obvodní soud rovněž zamítl žádost stěžovatelky o odklad vykonatelnosti platebního rozkazu do právní moci rozhodnutí o jejím návrhu na prominutí zmeškání lhůty.

Na základě odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu jako nepřípustné.

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv a svobod zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obecné soudy měly do práv stěžovatelky zasáhnout zejména tím, že vyložily omluvitelnost důvodu zmeškání lhůty pro podání odporu nepřiměřeně restriktivně. Stěžovatelka se domnívá, že omluvitelný důvod podle § 58 odst. 1 občanského soudního řádu by měl zahrnovat rovněž trvale nepříznivý zdravotní stav, jako je pozvolně nastupující oční vada v případě jednatele stěžovatelky.

Stěžovatelka dále namítá, že soudy nevzaly v úvahu celý kontext věci, když stěžovatelka nárok vznesený vedlejší účastnicí od začátku popírala, což mělo jasně plynout z přiložené korespondence. Navíc po promeškání lhůty k podání odporu využila všech možných procesních prostředků, což svědčí o tom, že nerezignovala na svou procesní obranu, ale pouze datovou zprávu z omluvitelného důvodu přehlédla. Postup soudů považuje stěžovatelka za příliš formalistický a rozporný s předchozí judikaturou.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka využila všech povolených procesních prostředků k ochraně svých práv.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud úvodem připomíná, že je soudním orgánem, jehož rolí je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí obecné soustavy soudů (srov. článek 91 odst. 1 Ústavy) a neplní proto funkci další soudní instance. Není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení některého základního práva nebo svobody jedince. Závěr o tak závažném porušení však nelze v nyní posuzované věci učinit.

Podstatou stěžovatelčiny ústavní stížnosti je, že brojí proti rozhodnutím, jimiž byl zamítnut její návrh podaný na základě § 58 občanského soudního řádu na prominutí zmeškání lhůty pro podání odporu proti platebnímu rozkazu. Předmětné ustanovení upravuje obecně vymezení důvodu, jehož úspěšné prokázání ze strany účastníka řízení vede k navrácení zmeškané lhůty (to závisí vždy na konkrétních okolnostech) a tedy k pokračování v řízení a dále jasně stanovenou lhůtu k podání návrhu. Ústavní soud již v nálezu sp. zn. I. ÚS 396/01 ze dne 5. 12. 2001 uvedl, že je věcí obecného soudu, aby úkon stěžovatele posoudil v souladu s § 58 odst. 1 občanského soudního řádu, aby se tedy zabýval pouze tím, zda měl stěžovatel pro své zmeškání omluvitelný důvod, a zda podal návrh na prominutí zmeškání lhůty spolu se zmeškaným úkonem v zákonné lhůtě 15 dnů.

Jde-li o omluvitelnost důvodu, pro který účastník řízení zmeškal lhůtu k provedení konkrétního úkonu, Ústavní soud v tomto ohledu není oprávněn zasahovat do úvah soudu, jsou-li - tak, jako v nyní posuzované věci - dostatečně transparentní a je z nich zřejmé, jaké okolnosti soud vedly k daným závěrům. Ústavní soud zdůrazňuje, že jde toliko o uvážení obecných soudů, jejichž závěry jsou v souladu s příslušnými právními předpisy i judikaturou zejména Nejvyššího soudu.

Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je přitom za omluvitelný důvod, pro který účastník zmeškal lhůtu, třeba ve smyslu § 58 odst. 1 věty první občanského soudního řádu považovat jak překážku (událost), která účastníku řízení nebo jeho zástupci objektivně (nezávisle na jejich vůli) zabránila učinit včas příslušný procesní úkon, tak i okolnost účastníkem řízení nebo jeho zástupcem případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat - zejména s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka nebo jeho zástupce - za omluvitelnou (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1573/2020 ze dne 26. 8. 2020 či usnesení téhož soudu sp. zn. 26 Cdo 5379/2015 ze dne 1. 6. 2016). Takový důvod ovšem obecné soudy v posuzované věci neshledaly.

Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Ústavní soud se ztotožnil se závěry nejen dovolacího soudu. Souhlasí, že situace zapříčiněná zobrazením datové zprávy osobou odlišnou od jednatele, byť byla současně zapříčiněna i pozvolně nastupující oční vadou, kterou si jednatel v té době sám ještě neuvědomoval, nezakládá okolnost tak nepředvídatelnou a závažnou, aby ji bylo možné považovat za omluvitelný důvod pro zmeškání lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu. Ústavní soud ve shodě s městským soudem totiž poukazuje na to, že zdravotní potíže jednatele stěžovatelky zcela nevyloučily možnost (objektivně) se seznámit s obsahem datové zprávy včas, ale jak poukázaly obecné soudy, zmeškání úkonu vyplývalo především z vnitřního nastavení přístupu k datovým zprávám doručovaným stěžovatelce.

Co se týče další argumentace stěžovatelky ohledně formalistického přístupu obecných soudů a neuvážení celého kontextu případu, konstatuje Ústavní soud, že jde pouze o polemiku stěžovatelky s právními závěry soudů, a proto odkazuje na dostatečnou a srozumitelnou argumentaci zejména Nejvyššího soudu.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.